Harry Potter 6- 4.kapitola Horacio Křiklan (2.část)

23. září 2010 v 20:06
Harry měl pocit, jako by mu neviditelná ruka surově stiskla útroby.
"No nic, každopádně to byl ve škole obrovský kamarád tvého otce. Celá rodina Blacků chodila do mé koleje, ale Sirius skončil v Nebelvíru! Velká škoda - byl to nadaný chlapec. Dostal jsem pak jeho bratra Reguluse, když k nám přišel, ale byl bych je rád učil oba."
Mluvil jako nadšený sběratel, kterého v dražbě přelicitoval někdo jiný. Očividně se ztratil ve vzpomínkách. Upřeně zíral na protější stěnu a nepatrně se na místě otáčel, aby si rovnoměrně prohřál záda.
"Tvoje matka samozřejmě pocházela z mudlovské rodiny. Ani jsem tomu nechtěl věřit, když jsem to zjistil. Byla tak dobrá, že jsem myslel, že musí být z čistokrevného rodu."
"Jedna z mých nejlepších kamarádek je taky z mudlovské rodiny," ozval se Harry, "a je nejlepší z celého našeho ročníku."
"Je to zvláštní, jak se něco takového občas stane, že?" ušklíbl se Křiklan.
"Ani ne," odsekl chladně Harry.
Křiklan na něj překvapeně pohlédl.
"Nesmíš si myslet, že jsem předpojatý!" bránil se. "To ne, kdepak! Neříkal jsem snad právě, že tvoje matka byla jednou z mých nejoblíbenějších studentek za celou dobu, co jsem učil? A hned v následujícím ročníku po ní to byl Dirk Cresswell - ten je teď samozřejmě vedoucím oddělení pro styk se skřety, další kouzelník z mudlovské rodiny, nesmírně nadaný student. Dodnes mi poskytuje vynikající interní informace o tom, co se děje u Gringottových!"
Nepatrně se pohupoval na špičkách, samolibě se usmíval a ukazoval na početnou sbírku pableskujících fotografií v rámečcích na toaletním stolku, jež byly plné maličkých pohybujících se postaviček.
"To všechno jsou snímky mých bývalých studentů, všechny podepsané. Támhle vidíš Barnabáše Cuffea, šéfredaktora Denního věštce. Vždycky si rád vyslechne můj komentář k denním zprávám. A támhle je Ambrosius Flume z Medového ráje - dá mi vždy dárkový koš k narozeninám, a to všechno jen díky tomu, že jsem mu mohl dát doporučení pro Cicerona Harkisse, u kterého dostal svoje první místo! A tam vzadu… stačí, když trochu natáhneš krk, a uvidíš ji… to je Gwenog Jonesová, to je samozřejmě kapitánka Holyheadských harpyjí… lidé vždycky žasnou, když se dozvědí, že si se všemi Harpyjemi tykám, a kdykoli se mi zachce, mám od nich volňásky!"
Pomyšlení na to mu zjevně pozvedlo náladu.
"A ti všichni vědí, kde vás najít a kam vám posílat dárky?" zeptal se Harry, který se neubránil údivu, že se Smrtijedům dosud nepodařilo Křiklana vystopovat, když ho najdou koše s cukrovím, vstupenky na famfrpál a návštěvy toužící po jeho radách a názorech.
Úsměv z Křiklanova obličeje zmizel stejně rychle jako předtím krev ze stěn jeho pokoje.
"Samozřejmě že nevědí," zahučel a pohlédl na Harryho. "Už rok nejsem v kontaktu absolutně s nikým!"
Harry měl dojem, že Křiklana jeho vlastní slova šokovala. Chvíli to vypadalo, že je dost vyvedený z míry. Pak pokrčil rameny.
"Přesto ale… v dobách, jako je tahle, se žádný rozumný kouzelník raději neukazuje. Brumbálovi se to mluví, ale přijmout teď místo v Bradavicích by bylo totéž jako veřejně se přihlásit k loajalitě vůči Fénixovu řádu! A přestože nepochybuji o tom, že jsou všichni obdivuhodní, stateční a bůhvíco ještě, osobně se mi nezamlouvá jejich úmrtnost…"
"Nemusíte přece vstupovat do Řádu jen proto, abyste mohl učit v Bradavicích," namítl Harry, kterému se tak docela nedařilo potlačit výsměšný tón. Těžko mu mohl být sympatický Křiklanův zhýčkaný životní styl, když si vzpomněl na Siriuse, jak se krčil v jeskyni a živil se krysami. "Většina učitelů v Řádu není a nikdo z nich nebyl zavražděn - tedy pokud nepočítáte Quirrella, a ten dostal jen to, co si zasloužil, protože pracoval pro Voldemorta."
Harry byl přesvědčen, že Křiklan bude jedním z těch kouzelníků, kteří nesnášejí, když někdo vysloví Voldemortovo jméno nahlas, a také se ve svém předpokladu nemýlil. Křiklan sebou trhl a pištivě zaprotestoval, ale toho si Harry nevšímal.
"Řekl bych, že dokud je ředitelem Brumbál, je profesorský sbor ve větším bezpečí než většina jiných lidí," pokračoval. "Říká se přece, že je to jediný člověk, kterého se kdy Voldemort bál, ne?"
Křiklan vteřinku nebo dvě hleděl do prázdna a zdálo se, že o Harryho slovech přemýšlí.
"No ano, to je pravda, že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, se střetu s Brumbálem odjakživa vyhýbá," zamumlal neochotně. "A dalo by se nejspíš argumentovat, že když jsem se nepřipojil k Smrtijedům, Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, mě sotva bude považovat za přítele… A v tom případě je docela dobře možné, že trochu blíž Albusovi bych byl ve větším bezpečí… Nechci předstírat, že mnou smrt Amélie Bonesové neotřásla… když ona, se všemi ministerskými kontakty a ochrannými opatřeními…"
Vtom se do pokoje vrátil Brumbál a Křiklan sebou škubl, jako by úplně zapomněl, že je v domě.
"Á, tady jsi, Albusi," zableptal. "Nějak dlouho ti to trvalo. Máš problémy se žaludkem?"
"Ne, jen jsem si četl v těch mudlovských časopisech," vysvětloval Brumbál. "Hrozně se mi líbí pletací vzory. - Tak, Harry, už jsme Horaciovy pohostinnosti zneužívali dost dlouho. Myslím, že je načase odejít."
Harry hned vyskočil, milerád ho poslechl. Křiklana to zjevně zarazilo.
"Vy už jdete?"
"Jistěže jdeme. Myslím, že ztracený případ poznám od pohledu."
"Ztracený…"
Křiklan se zatvářil poplašeně. Točil tlustými palci, ošíval se a sledoval, jak si Brumbál zapíná cestovní plášť a Harry zatahuje zip bundy.
"Nu, je mi líto, že o to místo nemáš zájem, Horacio," řekl Brumbál a podával mu nezraněnou ruku na rozloučenou. "V Bradavicích bychom byli tvůj návrat uvítali. Navzdory značně posíleným bezpečnostním opatřením tě vždy rádi uvidíme, rozhodneš-li se k nám přijet."
"Ano… dobrá… to je velice šlechetné… Jak říkám…"
"Tak tedy sbohem."
"Sbohem," přidal se Harry.
Byli už u domovních dveří, když se za nimi ozvalo volání.
"Dobrá, dobrá, tak já to beru!"
Brumbál se otočil a viděl, že Křiklan stojí celý zadýchaný ve dveřích obývacího pokoje.
"Vrátíš se do aktivní služby?"
"Ano, ano," ujistil ho netrpělivě Křiklan. "Asi jsem se zbláznil, ale ano."
"To je skvělé!" rozzářil se Brumbál. "V tom případě, Horacio, se uvidíme prvního září."
"Ano, to se tedy uvidíme," zahučel Křiklan.
Když kráčeli po zahradní cestičce, donesl se k nim znovu Křiklanův hlas: "Budu chtít přidat na platu, Brumbále!"
Brumbál se tiše uchechtl. Zahradní branka se za nimi zabouchla a vzápětí už se temnou vířící mlhou vraceli z kopce dolů.
"Dobrá práce, Harry," odtušil Brumbál.
"Nic jsem přece neudělal," bránil se překvapeně Harry.
"Ale ano, udělal. Přesně jsi Horaciovi ukázal, co všechno může získat, když se do Bradavic vrátí. Jak se ti zamlouval?"
"Hmm…"
Harry si sám nebyl jistý, jestli se mu Křiklan líbil nebo nelíbil. Svým způsobem to je nejspíš docela příjemný člověk, zároveň se mu však zdál být samolibý, a ať to jakkoli popíral, projevoval přílišné překvapení nad tím, že z děvčete z mudlovské rodiny může vyrůst dobrá čarodějka.
"Horacio si zakládá na svém pohodlí," promluvil znovu Brumbál a ušetřil tak Harrymu potřebu formulovat své úvahy nahlas. "Potrpí si také na společnost slavných, úspěšných a mocných lidí. Dělá mu dobře, že takové lidi dokáže ovlivnit. Nikdy neměl zájem posadit se na trůn, zůstává raději v pozadí, protože tam se může víc rozpínat. V Bradavicích měl ve zvyku pečlivě si vybírat oblíbence, některé pro jejich ambice či inteligenci, jiné pro jejich šarm či nadání, a vyznačoval se až neuvěřitelnou schopností vytipovat ty, kteří později ve svých oborech dosahovali vynikajících výsledků. Z těchto oblíbenců vytvořil jakýsi klub, jehož středobodem byl on sám, jeho členy navzájem seznamoval, umožňoval jim navazovat užitečné kontakty a vždy přitom získával nějakou výhodu pro sebe, ať už to byla krabice ananasových lupínků, které zbožňuje, nebo příležitost doporučit oddělení pro styk se skřety nového zaměstnance."
Vtom si Harry v duchu představil obrovského odulého pavouka, který kolem sebe spřádá síť, tu zatáhne za jedno vlákno, tu za druhé, a pokaždé si o kousek blíž přitáhne nějakou velkou šťavnatou mouchu.
"Tohle všechno ti neříkám proto," pokračoval Brumbál, "abych tě proti Horaciovi - tedy proti profesoru Křiklanovi, jak mu teď musíme říkat - poštval, ale proto, aby ses měl na pozoru. Nepochybně se pokusí získat i tebe, Harry. Byl bys chloubou jeho sbírky - chlapec, který přežil… nebo také vyvolený, jak tě nazývají dnes."
Při těchto slovech Harryho zamrazilo - a nijak to nesouviselo s okolní mlhou. Připomněl si totiž jiná slova, která slyšel před několika týdny, slova, jež pro něj měla strašlivý a konkrétní význam:
Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu…
Brumbál se zastavil. Dorazili právě ke kostelu, kolem kterého předtím šli.
"To bude stačit, Harry. Chyť se mě prosím za paži."
Teď už byl Harry na přemisťování připravený, věděl, co má čekat, a přesto to pro něj opět byl nepříjemný zážitek. Když tlak povolil a Harry zjistil, že zase může dýchat, stál vedle Brumbála na venkovské cestě a před sebou viděl pokřivené obrysy Doupěte, své druhé nejoblíbenější místo na světě. Navzdory děsivému pocitu, který se ho před chviličkou zmocnil, mu už jen pouhý pohled na Doupě zlepšil náladu. Tam uvnitř je Ron… a taky paní Weasleyová, nejlepší kuchařka ze všech, které kdy poznal…
"Pokud ti to nebude vadit, Harry," ozval se Brumbál, když procházeli brankou, "rád bych si s tebou ještě chvíli popovídal, než se rozloučíme. Soukromě. Třeba tady?"
Ukázal na zchátralý kamenný přístřešek, v němž si Weasleyovi schovávali košťata. Harry, trochu vyvedený z míry, prošel rozvrzanými dveřmi za ním do prostoru jen o něco většího, než je obvyklá šatní skříň. Brumbál rozsvítil špičku své hůlky, takže se rozzářila jako pochodeň, a usmál se na něj.
"Doufám, že mi promineš, že o tom mluvím, Harry, ale potěšilo mě a jsem docela hrdý na to, jak ses dokázal vyrovnat se vším, co se na ministerstvu stalo. Dovol mi říct, že podle mého názoru by na tebe byl pyšný i Sirius."
Harry polkl; jako by náhle nebyl schopen slova. Měl pocit, že o Siriusovi se prostě bavit nedokáže. Dost hrozné bylo už slyšet, jak se strýc Vernon ptá: "Jeho kmotr je mrtvý?" A ještě horší bylo poslouchat, jak se o něm jen tak mezi řečí zmiňuje Křiklan.
"Bylo to kruté," pokračoval tiše Brumbál, "že jste spolu ty a Sirius mohli strávit tak málo času. Že vztah, který mohl trvat dlouho a být šťastný, byl tak surově zpřetrhán."
Harry přikývl, ale očima úporně sledoval pavouka, který právě šplhal na špičku Brumbálova klobouku. Uvědomoval si, že Brumbál ví, jak se cítí, možná se dokonce domyslel, že než dorazil jeho dopis, strávil Harry prakticky všechen čas u Dursleyových tím, že ležel na posteli, odmítal jíst a jen civěl do zamlženého okna. Byl pořád plný té mrazivé prázdnoty, kterou si v duchu navykl spojovat s mozkomory.
"Je to hrozně zlé uvědomit si," špitl konečně tiše, "že už mi nikdy nenapíše."
Oči ho náhle začaly tak silně pálit, že musel několikrát zamrkat. Připadal si hloupě, když to přiznával, ale vědomí, že má i mimo Bradavice někoho, komu na něm záleží, koho by téměř mohl přirovnat k rodičům, patřilo k tomu nejkrásnějšímu, co ho v jeho kmotrovi potkalo… a teď už mu soví pošta nikdy žádnou útěchu nepřinese…
"Díky Siriusovi jsi náhle objevoval mnoho věcí, které jsi do té doby nepoznal," promlouval k němu vlídně Brumbál. "Jeho ztráta je pro tebe přirozeně zdrcující…"
"Když jsem ale byl u Dursleyových," skočil mu Harry do řeči a hlas mu zpevněl, "uvědomil jsem si, že se nemůžu uzavřít před světem, ani… ani se sesypat. To by přece Sirius nechtěl, že? A kromě toho, život je příliš krátký… Vezměte si madame Bonesovou, Emmelinu Vanceovou… může se stát, že příště přijdu na řadu já. Jestli se to ale stane," mluvil teď zaníceně a díval se Brumbálovi přímo do jeho modrých očí zářících ve světle hůlky, "postarám se o to, abych s sebou vzal tolik Smrtijedů, kolik zvládnu, a Voldemorta také, budu-li toho schopen."
"Teď jsi promluvil jako pravý syn svých rodičů i jako opravdový Siriusův kmotřenec!" pravil uznale Brumbál a pochvalně ho poplácal po zádech. "Smekám před tebou… nebo přesněji smekl bych, kdybych se nebál, že na tebe napadá spousta pavouků.
A teď, Harry, ještě jedna věc, která s tím úzce souvisí - předpokládám, že jsi v posledních čtrnácti dnech dostával Denního věštce?"
"Ano," přisvědčil a srdce se mu rozbušilo o něco rychleji.
"V tom případě jsi určitě viděl, že pokud jde o tvé dobrodružství v síni věšteb, nedošlo ani tak k úniku informací, jako spíš k informační záplavě."
"Ano," znovu přisvědčil Harry. "A všichni teď vědí, že já jsem ten, kdo -"
"Ne, nevědí," přerušil ho Brumbál. "Na celém světě jsou pouze dva lidé, kteří znají celý obsah věštby, jež se týká tebe a lorda Voldemorta, a ti dva momentálně stojí v tomhle zatuchlém a pavouky prolezlém přístřešku na košťata. Je ovšem pravda, že mnozí další se správně domysleli, že Voldemort poslal svoje Smrtijedy, aby ukradli nějakou věštbu, a že se ta věštba týkala tebe.
Teď mi pověz - předpokládám správně, že jsi nikomu neprozradil, že obsah té věštby znáš?"
"Neprozradil," potvrdil Harry.
"To bylo celkem vzato moudré rozhodnutí," pochválil ho Brumbál. "I když se domnívám, že v případě svých přátel, pana Ronalda Weasleyho a slečny Hermiony Grangerové, bys mohl udělat výjimku. Ano," pokračoval, když se Harry zatvářil udiveně, "myslím, že by o tom měli vědět. Není správné, když se jim s něčím tak důležitým nesvěříš."
"Nechtěl jsem…"
"Přidělávat jim starosti, nebo je vystrašit?" řekl místo něj Brumbál a pozoroval ho přes horní obroučky svých půlměsícových brýlí. "Nebo sis snad nechtěl přiznat, že ty sám máš starosti a obavy? Přátele potřebuješ, Harry. A jak jsi správně řekl, Sirius by nechtěl, aby ses uzavřel před světem."
Harry na to nic neřekl, Brumbál však od něj očividně žádnou reakci nečekal. "A teď ještě k věci, která s tím souvisí," pokračoval. "Chtěl bych, abys ke mně v tomto ročníku chodil na soukromé hodiny."
"Soukromé hodiny - s vámi?" užasl Harry, kterého to vytrhlo z ustaraného mlčení.
"Ano. Domnívám se, že je načase, abych se do tvé výuky vložil důkladněji."
"A co mě budete učit, pane?"
"No, tak trochu od všeho něco," mávl Brumbál ledabyle rukou.
Harry marně doufal, že dostane nějaké bližší vysvětlení, zeptal se tedy na jinou věc, která ho mírně znepokojovala.
"Když budu chodit na hodiny k vám, znamená to, že na nitrobranu ke Snapeovi už chodit nebudu, že?"
"Profesoru Snapeovi, Harry. A je to tak, tam už chodit nebudeš."
"To je dobře," ulevil si Harry, "protože to stejně bylo -"
Zarazil se, protože se mu nechtělo říct, co si o tom doopravdy myslí.
"Řekl bych, že fiasko je to správné slovo, které hledáš," přikývl Brumbál.
Harry se rozesmál.
"To tedy znamená," zauvažoval, "že s profesorem Snapem se už moc často vídat nebudu, protože ten mě v lektvarech pokračovat nenechá, pokud jsem z nich při NKÚ nebyl vynikající, což jsem určitě nebyl."
"Nedělej si žádné plány, dokud nemáš výsledky zkoušek v ruce," napomenul ho vážně Brumbál. "A ty bys měl dostat, pokud si správně vzpomínám, někdy během dneška. A teď, Harry, ještě dvě věci, než se rozloučíme.
Za prvé bych chtěl, abys odteď měl svůj neviditelný plášť vždy při sobě. Dokonce i v Bradavicích. Pro všechny případy, jestli mi rozumíš."
Harry přikývl.
"A konečně, na celou dobu tvého pobytu tady bylo Doupě přeřazeno do kategorie nejpřísnějších bezpečnostních opatření, jaká může Ministerstvo kouzel zajistit. Tato opatření jsou pro Artura a Molly spojena s určitými nepříjemnými omezeními - všechna jejich pošta se musí například na ministerstvu zkontrolovat, než se pošle dál. Ani v nejmenším jim to nevadí, protože jim leží na srdci jedině tvoje bezpečí. Mizerně by ses jim ale za jejich laskavost odvděčil, kdybys pod jejich střechou jakkoli riskoval krk."
"Rozumím," ujistil ho bez váhání Harry.
"Tak tedy dobrá," přikývl Brumbál, otevřel dveře přístřešku na košťata a vyšel na dvůr. "Jak vidím, v kuchyni se svítí, tudíž nesmíme Molly dál připravovat o šanci zahořekovat si, jak jsi vychrtlý."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama