Harry Potter 6-14.kapitola Flexis Felicis (1.část)

23. září 2010 v 20:52
Následujícího dne měl Harry hned po ránu hodinu bylinkářství. O včerejší Brumbálově lekci nemohl Ronovi a Hermioně u snídaně nic říct, protože se bál, aby je někdo nevyslechl. Stručně jim vylíčil, jak vše proběhlo, když se ubírali zeleninovou zahradou ke skleníkům. Krutý vítr, který foukal celý víkend, se konečně utišil, zato se opět vrátila ona podivná mlha, takže najít správný skleník jim trvalo poněkud déle než obvykle.
"No páni! Vy-víte-kdo jako malý kluk, to je strašlivá představa," poznamenal tiše Ron, když zaujali svoje místa kolem sukovitého pahýlu jednoho škrtidubu, jejichž pěstováním se tento školní rok zabývali, a začali si natahovat ochranné rukavice. "Pořád ale nechápu, proč ti to Brumbál všechno ukazuje. Je to samozřejmě zajímavé a tak, ale k čemu ti to bude?"
"Co já vím," zabručel Harry a zastrčil si do úst vložku na ochranu zubů. "Říká ale, že je to hrozně důležité a že mi to pomůže přežít."
"Já myslím, že je to úžasné," prohlásila zcela vážně Hermiona. "Je přece naprosto logické, že se o Voldemortovi musíš dozvědět co nejvíc. Jak jinak bys chtěl odhalit jeho slabiny?"
"Jak sis užila poslední Křiklanův večírek?" zeptal se jí Harry huhňavě skrze vložku.
"Ale ano, náhodou jsem se docela bavila," odpověděla a při tom si nasazovala ochranné brýle. "Je sice trochu únavný, jak pořád mele o všech svých slavných bývalých žácích a taky jak podlézá McLaggenovi kvůli těm jeho skvělým konexím, ale doopravdy dobře jsme se u něj najedli a ještě nás představil Gwenog Jonesové."
"Gwenog Jonesové?" vyjekl Ron a oči mu div nevypadly zpod ochranných brýlí. "Myslíš tu slavnou Gwenog Jonesovou? Kapitánku Holyheadských harpyjí?"
"No samozřejmě," přisvědčila Hermiona. "Mně osobně připadala trochu nafoukaná, ale -"
"Tak už dost těch řečí tam!" zarazila je nekompromisně profesorka Prýtová a s přísným pohledem přešla k jejich stolu. "Jste pozadu, všichni ostatní už začali a Neville už dokonce vylovil první tobolku!"
Ohlédli se a skutečně - Neville, který seděl za nimi a kterému tekla krev z roztrženého rtu a na tváři měl několik ošklivě vyhlížejících škrábanců, už v ruce třímal nevábně pulzující zelený úlovek velikosti grapefruitu.
"Jistě, paní profesorko, my už taky začínáme!" ubezpečil ji Ron, a když se od nich opět odvrátila, šeptem dodal: "Měli jsme použít Ševelissimo, Harry."
"Ne, to jsme tedy neměli!" zaprotestovala okamžitě Hermiona a jako vždy se při pomyšlení na prince dvojí krve a jeho zaklínadla zatvářila nanejvýš pohoršené. "Tak už pojďte… raději se do toho dáme…"
Nervózně se na Harryho a Rona podívala, všichni tři se zhluboka nadechli a pak se společnými silami vrhli na pokroucený pahýl.
Pahýl se okamžitě probudil k životu. Z jeho vrcholku vystřelily dlouhé trnité úponky podobné ostružinovým šlahounům a prosvištěly vzduchem. Jeden z nich se Hermioně zamotal do vlasů a Ron ho musel zaplašit velkými zahradnickými nůžkami. Harrymu se podařilo několik dalších úponků polapit a svázat dohromady, až se uprostřed změti chapadlovitých větévek otevřel otvor. Hermiona statečně strčila dovnitř ruku a pahýl jí stiskl paži v lokti, jako když zacvakne past. Harry s Ronem tahali za šlahouny, páčili je stranou, dokud otvor nepřinutili, aby se znovu rozevřel, a když Hermiona vytáhla ruku ven, svírala v prstech přesně takovou tobolku, jakou měl Neville. Trnité úponky se bleskově stáhly zpět do díry a pokroucený pahýl se před nimi krčil jako nevinný odumřelý pařez.
"Povím vám, že až budu jednou mít vlastní dům, tyhle prevíty si na zahrádce asi nevysadím," poznamenal Ron, posunul si ochranné brýle z očí do čela a otřel si pot z obličeje.
"Podejte mi misku," požádala Hermiona a držela pulzující tobolku v natažené ruce co nejdál od těla. Když jí Harry misku podal, se znechuceným výrazem ji do ní upustila.
"Jen se neupejpejte a vymačkejte ji, nejlepší jsou čerstvé!" pobízela je profesorka Prýtová.
"Tak či tak," pokračovala Hermiona v přerušeném rozhovoru, jako by na ně právě nebyl zaútočil kus sukovitého dřeva, "Křiklan má v úmyslu uspořádat vánoční večírek, Harry, a z toho už se rozhodně nevykroutíš, protože mě dokonce požádal, abych zjistila, které večery máš volné. Chce mít jistotu, že tentokrát určitě přijdeš."
Harry zasténal a Ron nevrle zabručel: "Předpokládám, že je to další večírek jen pro Křiklanovy oblíbence, co?" Opřel se do tobolky oběma rukama, postavil se, vší silou na ni tlačil a snažil se ji rozmáčknout.
"Ano," potvrdila Hermiona, "jen pro členy Křikova klubu."
Tobolka Ronovi vyklouzla zpod prstů, udeřila do jedné z tabulí skleníku, odrazila se, zasáhla profesorku Prýtovou přímo do týla a srazila jí z hlavy starý záplatovaný klobouk. Harry šel tobolku sebrat; když se vrátil, Hermiona právě říkala: "Tak hele, můj výmysl to není, že se tomu říká Křikův klub -"
"Křikův klub," opakoval po ní Ron s posměšným úšklebkem, na jaký by byl nejspíš hrdý i Malfoy. "To je ale ubohost. No nic, doufám, že si ten večírek pořádně užiješ. Co kdyby ses zkusila dát do party s McLaggenem? Křiklan by vás mohl vyhlásit králem a královnou křiklounů -"
"Smíme si přivést hosty," skočila mu do řeči Hermiona, která z nějakého důvodu zrudla jako opařená, "a já jsem původně chtěla pozvat tebe. Jestli si ale myslíš, že je to taková pitomost, tak se na tebe vykašlu!"
Harry v tu ránu zalitoval, že tobolka neodlétla ještě o kus dál, aby s nimi teď nemusel sedět u stolu. Ani jeden z nich mu nevěnoval sebemenší pozornost, když popadl misku s tobolkou a snažil se plod otevřít s takovou vehemencí a námahou, jaké jen dokázal předvést, a přesto bohužel vnímal téměř slovo od slova co si říkají.
"Vážně jsi mě chtěla pozvat?" Ron úplně změnil tón.
"Chtěla," odsekla rozzlobeně Hermiona. "Ale samozřejmě, pokud si přeješ, abych se dala do party s McLaggenem…"
Následovala chvíle ticha, během níž Harry do vzdorovité tobolky dál bušil sázecí lopatkou.
"Ne, to si nepřeju," hlesl téměř neslyšně Ron.
Harry tobolku minul, praštil do misky a roztříštil ji.
"Reparo!" vykřikl honem, šťouchl do střepů hůlkou a miska se opět složila a spojila. Rachot roztlučené misky však Rona a Hermionu zjevně vzpamatoval: uvědomili si, že je Harry vedle nich. Hermiona s rozpačitým výrazem ihned začala listovat v Masožravých stromech světa a horlivě hledala správný způsob, jak z tobolek škrtidubu vymačkat šťávu. Ron naproti tomu vypadal zahanbeně, zároveň se však tvářil i malinko samolibě.
"Dej to sem, Harry," požádala netrpělivě Hermiona, "tady se píše, že to máme propíchnout něčím ostrým…"
Harry jí podal misku i s tobolkou, pak si s Ronem znovu nasadili na oči brýle a ještě jednou se pustili do boje s pahýlem.
Ne že by to bylo nějaké obrovské překvapení, přemítal Harry, zatímco se potýkal se šlahounem plným trnů, který se ho usilovně snažil uškrtit; už nějakou dobu totiž měl dojem, že by k tomu dřív nebo později dojít mohlo. Nebyl si ale jistý, jestli z toho má nebo nemá mít radost… Vždyť on a Cho teď k sobě cítí takové rozpaky, že se na sebe bojí podívat, natož si něco říct. Co když spolu Ron a Hermiona začnou chodit a pak se rozejdou? Neskončí tím i jejich přátelství? Harry si vzpomněl na těch několik týdnů ve třetím ročníku, kdy spolu Ron s Hermionou nemluvili. Nijak ho tehdy netěšilo hrát roli prostředníka, který se je snažil dát zase dohromady. A co když se naopak nerozejdou? Co když se začnou chovat jako Bill a Fleur a on si bude v jejich společnosti připadat nesnesitelně trapně, takže stejně o oba kamarády navždy přijde?
"A mám tě!" zaryčel Ron a vytáhl z pahýlu druhou tobolku přesně v okamžiku, kdy se Hermioně podařilo první rozlousknout, takže miska byla ihned plná hlíz, svíjejících se jako světlezelení červi.
Ve zbytku hodiny už o Křiklanově večírku nepadlo ani slovo. Přestože si Harry v následujících několika dnech všímal Rona a Hermiony pozorněji než obvykle, zdálo se mu, že se mezi nimi nic nezměnilo, ledaže k sobě byli vzájemně o něco zdvořilejší než jindy. Harry usoudil, že si prostě bude muset počkat, však uvidí, co s nimi na večírku v Křiklanově spoře osvětleném kabinetu udělá pár lahví máslového ležáku. Do té doby měl ovšem dost důležitějších starostí.
Katie Bellová stále ležela u Svatého Munga a nevypadalo to, že ji brzy propustí, což znamenalo, že slibnému nebelvírskému týmu, s nímž Harry od září tak svědomitě trénoval, chyběl jeden střelec. Protože doufal, že se Katie vrátí, hledání náhrady neustále odkládal. Zahajovací zápas se Zmijozelem se ale neodvratně blížil a Harry se konečně musel smířit s tím, že už to Katie včas nestihne.
Měl dojem, že další konkurz ze všech nebelvírských zájemců už by prostě byl nad jeho síly. S pocitem beznaděje, který ovšem měl pramálo společného s famfrpálem, si jednoho dne po hodině přeměňování vzal stranou Deana Thomase. Většina třídy už odešla, zato po učebně dosud poletovalo několik štěbetajících žlutých ptáčků. Všichni byli dílem Hermiony, protože nikomu jinému se nepodařilo jen tak ze vzduchu vyčarovat ani peříčko.
"Měl bys pořád ještě chuť hrát střelce?"
"C-co…? No to si piš, že jo!" vyhrkl nadšeně Dean. Harry přes jeho rameno zahlédl, jak se Seamus Finnigan kysele ušklíbl a vztekle nacpal učebnice do brašny. Jedním z důvodů, proč se Harrymu nechtělo Deanovi místo střelce nabízet, bylo vědomí, že se to Seamusovi nebude zamlouvat. Na druhé straně musel ovšem udělat to, co bylo nejlepší pro tým, a Dean si na konkurzu počínal lépe než Seamus.
"Tak fajn, počítám s tebou," řekl Deanovi. "Večer v sedm máme trénink."
"Jasně," přikývl Dean. "Senzace, Harry! Páni, musím to honem povědět Ginny!"
Tryskem vyběhl z učebny a nechal tam Harryho samotného se Seamusem. Bylo to nepříjemné, dokonce o to nepříjemnější, že vzápětí nad nimi přelétl jeden z Hermioniných kanárků a vykálel se Seamusovi přímo na hlavu.
Finnigan nebyl jediný, koho výběr Katiina náhradníka rozladil. Ve společenské místnosti nespokojeně brblalo a stěžovalo si víc lidí, že to je už druhý spolužák, kterého si Harry pro svůj tým vybral. Vzhledem k tomu, že za léta, která ve škole strávil, musel už přetrpět mnohem horší útoky na svoji adresu, nijak zvlášť si tím nelámal hlavu. Očividně ovšem narůstal tlak na to, aby v nadcházejícím zápase proti Zmijozelu vyhráli. Harrymu bylo jasné, že pokud Nebelvír zvítězí, celá kolej zapomene, že k němu kdy měla kritické připomínky, a všichni se budou zapřísahat, že odjakživa jeho báječnému týmu věřili. A pokud prohraje… No, pomyslel si hořce, i tak pamatuje daleko horší útoky.
Když ten večer viděl Deana v akci, neměl sebemenší důvod svého rozhodnutí litovat - Dean skvěle spolupracoval s Ginny i s Demelzou. Odrážecí Peakes a Coote byli trénink od tréninku lepší, jediným problémem zůstával Ron.
Harry od samého začátku věděl, že Ron jako hráč podává nevyrovnané výkony, protože trpí nervozitou a nedostatkem sebedůvěry. Vyhlídky na neodvratně se blížící zahajovací zápas sezóny v něm zřejmě všechnu někdejší nejistotu bohužel znovu probudily k životu. Poté, co nechytil asi půltucet střel, které na něj většinou vyslala Ginny, se jeho výkon neustále horšil, až nakonec uštědřil útočící Demelze Robinsové ránu do obličeje.
"Nechtěl jsem tě praštit, omlouvám se, Demelzo, vážně je mi to líto!" hulákal za ní, když se klikatou vývrtkou snášela k zemi a všude kolem ní stříkala krev. "Jen jsem -"
"Ztratil hlavu," dořekla za něj rozlícená Ginny, přistála u Demelzy a prohlížela jí oteklý ret. "Rone, ty pitomče, jen se podívej, jak vypadá!"
"Dám to do pořádku," nabídl se Harry, snesl se k zemi vedle obou děvčat, namířil hůlkou na Demelzina ústa a pronesl Episkey. "A ty neříkej Ronovi pitomče, Ginny, nejsi kapitánka tohohle týmu -"
"Fajn, měla jsem ale dojem, že ty sám nemáš čas, abys mu vynadal, a říkala jsem si, že někdo by to udělat měl -"
Harry se musel přemáhat, aby se nerozesmál.
"Tak všichni do vzduchu, pokračujeme…"
Celkově vzato to byl jeden z nejnepovedenějších tréninků, jaké od začátku školního roku měli, i když Harry cítil, že takhle těsně před zápasem by to raději neměl říkat naplno.
"Děkuju vám všem za dobrou práci! Myslím, že Zmijozel převálcujeme," prohlásil odhodlaně a střelci i odrážeči se při odchodu z šatny tvářili vcelku spokojeně.
"Hrál jsem jako pytel dračího hnoje," postěžoval si dutým hlasem Ron, když se za Ginny zavřely dveře.
"To není pravda," zamítl to rázně Harry. "Jsi nejlepší brankář ze všech, které jsem zkoušel, Rone. Jen jsi trochu nervák."
Celou zpáteční cestu k hradu ze sebe chrlil povzbudivá ujištění, a když došli do prvního patra, zdálo se, že se Ron trošičku uklidnil. Sotva ale Harry rozhrnul závěsy a chtěli se oba vydat obvyklou zkratkou k nebelvírské věži, narazili na Deana a Ginny, kteří se vášnivě líbali v tak těsném objetí, jako by je k sobě někdo přilepil.
Harry ucítil, jako by mu v žaludku vybuchlo něco velikého a šupinatého a rvalo mu to útroby, jako by mu mozek zaplavila horká krev, vymazala mu všechny normální myšlenky a nahradila je zuřivou touhou vyslat na Deana kletbu a proměnit ho v rosol. Zatímco se potýkal s tímto nenadálým záchvatem nerozumu, zaslechl odkudsi z obrovské dálky Ronův hlas:
"Hej!"
Dean a Ginny se od sebe odtrhli a ohlédli se.
"Co je?" zavrčela Ginny.
"Nerad vidím, když se mi vlastní sestra s někým veřejně mucká."
"Než jste sem vrazili, nebyla v téhle chodbě ani noha!" odsekla Ginny.
Dean se tvářil rozpačitě. Váhavě se na Harryho zazubil, Harry však jeho úsměv neopětoval, protože právě zrozený netvor v jeho útrobách se s řevem dožadoval Deanova okamžitého vyhazovu z týmu.
"Hele… pojď, Ginny," zahučel Dean, "vrátíme se do společenské místnosti…"
"Běž sám!" vyzvala ho Ginny. "Já si ještě promluvím se svým drahým bratříčkem!"
Dean se vzdálil a zdálo se, že svého odchodu nijak zvlášť nelituje.
"Tak koukni," nadechla se Ginny, odhodila si rudé vlasy z obličeje a střelila po Ronovi očima, "tohle bychom si měli jednou provždy vyříkat. Není ti vůbec nic po tom, s kým chodím a co s ním dělám, Rone -"
"Ale ano, je!" obořil se na ni stejně vztekle. "Myslíš, že chci, aby se říkalo, že moje sestra je -"
"Co že je?" zaburácela Ginny a vytáhla hůlku. "Co konkrétně jsi chtěl říct?"
"On tím přece nemyslí nic zlého, Ginny -" chlácholil ji automaticky Harry, přestože zlotvor v něm ocenil Ronova slova souhlasným zaryčením.
"To si piš, že myslí!" vyjela na něj Ginny. "Jen proto, že sám se s nikým v životě nemuckal, jen proto, že nejlepší pusu, kterou kdy dostal, mu dala naše tetička Muriel -"
"Zavři klapačku!" zařval Ron, který už nebyl ani rudý, neboť úspěšně brunátněl.
"Ani mě nenapadne!" zaječela Ginny, která se úplně přestala ovládat. "Neušlo mi, jak koukáš po Šišle, jak pokaždé, když ji vidíš, doufáš, že tě políbí na tvář! Jsi ubožák, Rone! Kdyby sis našel holku a trochu se s ní taky muckal, nevadilo by ti tak moc, že to dělají všichni ostatní!"
Ron mezitím vytáhl svoji hůlku a Harry se honem postavil mezi ně.
"Ty vůbec nevíš, co mluvíš!" rozkřikl se Ron a zkoušel namířit na Ginny zpoza Harryho, který stál před ní a chránil ji s rozpaženýma rukama. "Jen proto, že to nedělám veřejně -"
Ginny vyprskla pohrdavým smíchem a snažila se Harryho odstrčit.
"Líbal ses nejspíš s Papušíkem, co? Nebo máš pod polštářem schovanou fotku tetičky Muriel?"
"Ty -!"
Harrymu pod levou paží prosvištěl záblesk oranžového světla a minul Ginny o pouhých pár centimetrů. Harry přimáčkl Rona ke zdi.
"Nedělej pitomosti -"
"Harry se muckal s Cho Changovou!" hulákala Ginny a zdálo se, že má slzy na krajíčku. "A Hermiona se muckala s Viktorem Krumem, to jen ty děláš, jako by to bylo něco nechutného, Rone, a to jen proto, že máš asi tolik zkušeností jako dvanáctiletý ucho!"
A s těmito slovy rozzuřeně utekla. Harry honem pustil Rona, který se tvářil, jako by nejraději někoho zavraždil. Oba zůstali na místě a namáhavě oddechovali; napětí povolilo teprve v okamžiku, kdy zpoza rohu vykoukla Filchova kočka paní Norrisová.
"Poběž!" pobídl Harry Rona, když k nim dolehla ozvěna Filchových šouravých kroků.
Vyřítili se do schodů a hnali se chodbou v šestém patře. "Uhni z cesty!" vyštěkl Ron na drobné děvče, které sebou polekaně škublo a upustilo láhev plnou pulců.
Harry třesk rozbíjeného skla sotva zaznamenal. Připadal si úplně vykolejený, točila se mu hlava a měl dojem, že podobné pocity musí mít ten, do koho právě udeřil blesk. To jen kvůli tomu, že je to Ronova sestra, přesvědčoval se. Nelíbilo se ti, že se líbala s Deanem, prostě proto, že je to Ronova sestra…"
Jenže to už se mu do mysli vloudila představa, jak v té opuštěné chodbě stojí a líbá Ginny on sám… zlotvor v jeho hrudi spokojeně zapředl… a vzápětí Harry spatřil Rona, jak vzteklým trhnutím rozevřel závěsy, vytáhl na něj hůlku a křičel něco jako "zradil jsi moji důvěru"… "považoval jsem tě za kamaráda"…
"Myslíš, že se Hermiona s Krumem muckala?" zeptal se náhle Ron, když docházeli k Buclaté dámě. Harry sebou provinile škubl a dalo mu dost práce, než zaplašil obraz chodby, do níž nevtrhl žádný Ron, ve které byli on a Ginny docela sami…
"Cože?" vykoktal zmateně. "Aha… no, víš…"
Upřímná odpověď by zněla ano, to se mu ale nechtělo říct nahlas. Ron však zjevně z výrazu jeho obličeje usuzoval na nejhorší.
"Koprová čalamáda," zahučel nevrle na Buclatou dámu a oba otvorem v portrétu prolezli do společenské místnosti.
O Ginny ani o Hermioně už ten den nepromluvili. Popravdě řečeno spolu ten večer sotva prohodili pár slov a mlčky se odebrali do postele, oba ponořeni do svých myšlenek.
Harry dlouho nemohl usnout, civěl na baldachýn své velké postele s nebesy a pokoušel se sám sebe přesvědčit, že to, co k Ginny cítí, je přesně totéž, co by k ní cítil starší bratr. Strávili přece jako bratr a sestra celé léto, hráli spolu famfrpál, popichovali Rona a dělali si legraci z Billa a Šišly, ne? Zná už Ginny tolik let… je přece přirozené, že si připadá jako její ochránce… přirozené, že na ni chce dávat pozor… že má chuť Deana roztrhat na kusy za to, že se s ní líbá… Ne… tenhle bratrský cit se bude muset naučit ovládnout…
Ron bručivě zachrápal.
Je to Ronova sestra, opakoval si pevně Harry. Ronova sestra. To je pro mne zakázané ovoce. Přátelství s Ronem nehodlal za žádnou cenu ohrozit. Natřepal si pohodlněji polštář, čekal, až se dostaví spánek, a ze všech sil se snažil zabránit myšlenkám, aby se byť jen náznakem zatoulaly do Ginnyiny blízkosti.
Když se druhý den ráno probudil, připadal si poněkud omámený a zmatený sérií několika snů, v nichž ho Ron honil s odrážečskou holí. Už v poledne by ale toho zuřivce ze svých snů s radostí vyměnil za skutečného Rona, který nejenže chladně přehlížel Ginny a Deana, ale s ledově pohrdavou lhostejností jednal i s ublíženou a zmatenou Hermionou. Ještě horší ovšem bylo, že Ron prakticky přes noc začal být nedůtklivý jako třaskavý skvorejš a nečekaně vybuchoval vzteky. Harry se celý den neúspěšně pokoušel udržet mezi Ronem a Hermionou příměří; skončilo to tím, že Hermiona odešla spát hluboce uražená a nabručený Ron se odebral do chlapeckých ložnic poté, co vztekle seřval několik vylekaných prvňáčků za to, že na něj koukali.
Harry si zoufal, neboť Rona jeho útočnost nepřešla ani v příštích několika dnech. A ze všeho nejhorší bylo, že Ronovo brankářské umění ještě více upadlo a jeho agresivní chování se stupňovalo. Na posledním tréninku před sobotním zápasem nechytil ani jednu z ran, které na něj střelci vyslali, zato na všechny kolem sebe hulákal tak zuřivě, že Demelzu Robinsovou dohnal k slzám.
"Sklapni už konečně a dej jí pokoj!" rozkřikl se na Rona Peakes, který byl sice o třetinu menší, avšak v ruce třímal těžkou hůl.
"TAK DOST!" zaburácel Harry, když viděl, jak Ginny zamračeně hledí Ronovým směrem. Vzpomněl si, jakou si získala pověst za používání nestvůrných netopýřích zaklínadel, a raději vlétl mezi hráče, aby se mu situace nevymkla z rukou. "Peakesi, běž sbalit Potlouky. Ty se koukej sebrat, Demelzo, hrála jsi dnes doopravdy skvěle. Rone…" Počkal, dokud nebyl zbytek rýmu mimo doslech, a teprve pak pokračoval: "Jsi můj nejlepší kamarád, ale jestli se budeš ke všem chovat tak jako dnes, věř, že tě z týmu vykopnu."
Chvíli si vážně myslel, že ho Ron nejspíš udeří, pak se ale stalo něco mnohem horšího. Ron jako by se na koštěti scvrkl, veškerá jeho výbojnost vyprchala a jen tiše hlesl: "Odstupuju. Jsem hotový lazar."
"Nejsi lazar a neodstupuješ!" křikl rozčileně Harry a popadl Rona zepředu za hábit. "Když jsi ve formě, dokážeš pochytat úplně všechno, máš jenom problémy s psychikou!"
"Chceš říct, že jsem cvok?"
"Jo, možná chci!"
Chvíli jeden na druhého vrhali zlostné pohledy a pak Ron sklesle zavrtěl hlavou.
"Já vím, že už nemáš čas, aby sis našel jiného brankáře, takže zítra hrát budu. Jestli ale prohrajeme, a to si piš, že prohrajeme, tak z týmu odstoupím."
Žádnými argumenty Harry nedokázal zvrátit Ronovo rozhodnutí. Po celou večeři se pokoušel zvednout mu sebevědomí, Ron se však zaujatě a podrážděně přel s Hermionou a ignoroval ho. Harry to zkoušel dál i večer ve společenské místnosti. Tvrdil Ronovi, že celý tým by úplně zdrtilo, kdyby z něj odešel, poněkud tomu však ubíralo na věrohodnosti, že zbytek týmu seděl v hloučku v protějším koutě, zjevně trousil neuctivé poznámky na Ronovu adresu a vrhal po něm nevraživé pohledy. Nakonec Harry znovu nasadil rozzlobený tón. Doufal, že tím Rona vyprovokuje, aby čistě ze vzdoru předvedl, že chytat umí, ukázalo se však, že tato strategie není o nic úspěšnější než povzbuzování. Ron opět odešel spát ve skleslé a beznadějné náladě.
Harry dlouhou dobu ležel potmě a nespal. Nechtěl v nadcházejícím zápase prohrát - nejenže to byl jeho první zápas v roli kapitána, ale byl navíc odhodlán Draca Malfoye porazit alespoň ve famfrpálu, když už neměl důkazy pro svá podezření vůči němu. Pokud by ovšem Ron podal stejný výkon jako několikrát po sobě při tréninku, byly by jejich šance na výhru opravdu nepatrné…
Kdyby tak existovalo něco, čím by Rona dokázal přimět, aby se sebral… aby zápas odehrál ve vrcholné formě… něco, co by zajistilo, že Ron bude mít doopravdy úspěšný den…
A pak v jediném okamžiku dostal Harry báječné vnuknutí.
U snídaně panovala druhý den ráno obvyklá vzrušená atmosféra. Studenti Zmijozelu syčeli a vykřikovali hlasité posměšky pokaždé, když do Velké síně vešel někdo z členů nebelvírského týmu. Harry se podíval na strop a spatřil jasnou bleděmodrou oblohu; to bylo dobré znamení.
Nebelvírský stůl celý zářil rudou a zlatou barvou a propukl v hlasitý jásot, když k němu Harry s Ronem přicházeli. Harry se pousmál a zamával na pozdrav, Ron se jen chabě zašklebil a pokýval hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama