8. Kapitola - 2.část

16. června 2010 v 18:25
"Hypoteticky?" zeptal se.
"Jasně."
"No, kdyby... ten dotyčný..."
"Říkejme mu Joe," navrhla jsem.
Zatrpkle se usmál. "Tak tedy Joe. Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl hlavou a zakoulel očima. "Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."
"Mluvili jsme o hypotetickém případu," připomněla jsem mu mrazivě.
Zasmál se na mě s hřejivým pohledem.
"Ano, mluvili," souhlasil. "Budeme ti říkat Jane?"


"Jak jsi to věděl?" zeptala jsem se, neschopná udržet emoce na uzdě. Uvědomila jsem si, že se k němu znovu nakláním.
Zdálo se, že váhá, zmítán nějakým vnitřním dilematem. Vpíjel se do mě pohledem a já jsem si říkala, že asi právě v tu chvíli dělá rozhodnutí, jestli mi poví pravdu, nebo ne.
"Můžeš mi věřit, to víš," zamumlala jsem. Bezděky jsem se natáhla dopředu, abych se dotkla jeho složených rukou, ale on je stáhl, tak jsem zase ucukla.
"Nevím, jestli mám jinou možnost," odpověděl skoro šeptem. "Mýlil jsem se - jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel."
"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš."
"To bývalo." Znovu zavrtěl hlavou. "Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci. Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde."
"A ty sám se do té kategorie řadíš taky?" hádala jsem.
Jeho obličej ochladl, byl bez výrazu. "Nesporně."
Znovu jsem natáhla ruce přes stůl - jako bych si nevšímala, když se znovu lehce odtáhl - a konečky prstů jsem se plaše dotkla hřbetu jeho ruky. Jeho kůže byla studená a tvrdá jako kámen.
"Díky." Můj hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."
Jeho obličej zjihl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"
Zamračila jsem se, ale přikývla jsem. Stáhl ruku a pak položil obě ruce pod stůl. Ale naklonil se ke mně.
"Jel jsem za tebou do Port Angeles," vychrlil ze sebe přiznání. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof." Odmlčel se. Přemítala jsem, jestli by mě mělo znepokojovat, že mě sledoval; místo toho jsem však pocítila podivný nával radosti. Zíral na mě, možná se divil, proč se mi rty kroutí do bezděčného úsměvu.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" spekulovala jsem pobaveně.
"To nebylo poprvé," řekl a jeho hlas bylo stěží slyšet. Překvapeně jsem na něj vykulila oči, ale on se díval dolů. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."
Pocítila jsem nával strachu z jeho slov a z náhlé vzpomínky na jeho divoký černý pohled toho prvního dne... ale ten převládající pocit bezpečí, který jsem v jeho přítomnosti měla, to přehlušil. Když vzhlédl, aby mi četl v očích, nebylo v nich po strachu ani stopy.
"Ty si to pamatuješ?" zeptal se a jeho andělská tvář byla vážná.
"Ano." Byla jsem klidná.
"A přesto sedíš tady," řekl nevěřícně se zvednutým obočím.
"Ano, sedím tady... díky tobě." Odmlčela jsem se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat...?" naléhala jsem.
Stiskl rty k sobě, díval se na mě přimhouřenýma očima a znovu se rozhodoval. Upřel pohled na můj plný talíř a pak zpátky na mě.
"Ty jez, já budu mluvit," smlouval.
Rychle jsem nabrala další kousek, strčila si ho do pusy a honem kousala.
"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl," podíval se na mě znepokojeně a já jsem si uvědomila, že jsem ztuhla. Přinutila jsem se polknout, pak nabodla další ravioli a vstrčila ho do pusy.
"Dával jsem si bacha na Jessiku, ale nijak pozorně - jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles - a zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih... a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici - abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat... ale byl jsem podivně neklidný..." Byl ztracený v myšlenkách, zíral někam mimo mě, viděl věci, které jsem si nedokázala představit.
"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem... poslouchal. Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak -" zarazil se a zaťal zuby v náhlém vzteku. Snažil se uklidnit.
"Pak co?" zašeptala jsem. Nadále mi zíral přes hlavu.
"Slyšel jsem je, co si myslí," zamručel a horní ret se mu zlehka přehrnul přes zuby. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej." Najednou se naklonil dopředu, jeden loket se objevil na stole, rukou si přikrýval oči. Ten pohyb byl tak rychlý, že mě to vyplašilo.
"Bylo to velmi... těžké - nedokážeš si představit, jak těžké - prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je... naživu," jeho hlas byl ztlumený jeho paží. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat," přiznal se šeptem.
Seděla jsem tiše, byla jsem úplně paf, myšlenky se mi nesouvisle rojily v hlavě. Ruce jsem měla složené v klíně a zlehka jsem se opírala o opěradlo židle. On si pořád držel obličej v dlani a byl tak nepohnutý, jako kdyby byl vytesaný z kamene, který jeho pleť připomínala.
Nakonec ke mně vzhlédl očima plnýma vlastních otázek.
"Jsi připravená jet domů?" zeptal se."Jsem připravená odjet," upřesnila jsem, nadmíru vděčná, že nás čeká ještě hodinová cesta domů. Nebyla jsem připravená se s ním rozloučit.
Servírka se objevila jako na zavolanou. Nebo se dívala.
"Jak jste na tom?" zeptala se Edwarda.
"Můžete nám donést účet, děkuji." Jeho hlas byl tichý, hrubší, pořád odrážel napětí našeho rozhovoru. Zdálo se, že ji to zmátlo. Vyčkávavě vzhlédl.
"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte." Z přední kapsy černé zástěrky vytáhla malé kožené desky a podala mu je.Už měl v ruce bankovku. Vložil ji do desek a vrátil jí je.
"Drobné si nechte." Usmál se. Vstal a já jsem se neohrabaně zvedala na nohy.
Znovu se na něj vyzývavě usmála. "Přeju vám hezký večer."
Nepřestával se na mě dívat, když jí děkoval. Potlačila jsem úsměv.
Kráčel vedle mě ke dveřím, ale dával si pozor, aby se mě nedotkl. Vzpomněla jsem si, co Jessica říkala o svém vztahu s Mikem, jak se dostali téměř ke stádiu první pusy. Povzdechla jsem si. Edward, zdálo se, mě slyšel a zvědavě na mě pohlédl. Podívala jsem se na chodník, vděčná, že nedokáže poznat, co si myslím.Otevřel dvířka spolujezdce, podržel mi je, když jsem nastupovala, a zlehka je za mnou zavřel. Dívala jsem se, jak zepředu obchází auto, a znovu mě překvapilo, jak je půvabný. Asi už bych na to měla být zvyklá - ale nebyla jsem. Měla jsem pocit, že Edward není ten typ člověka, na kterého si zvyknete.Jakmile byl v autě, nastartoval motor a nastavil silně topení. Velice se totiž ochladilo, a tak jsem si říkala, že pěkné počasí asi skončilo. V jeho saku mi ovšem bylo příjemně teplo, a když jsem si myslela, že mě nevidí, vdechovala jsem jeho vůni.
Edward vyjel do hustého provozu, bez námahy prokličkoval ven z města a zamířil na dálnici.
"Teď," řekl významně, "je řada na tobě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama