2. Kapitola - 2.část

16. června 2010 v 18:05
Po zbytek oběda jsem si dávala velký pozor, abych neodtrhovala pohled od stolu. Rozhodla jsem se dodržet slib, který jsem si dala. Protože se netvářil rozzlobeně, tak půjdu na biologii. Můj žaludek sebou vystrašeně škubl při pomyšlení, že budu zase sedět vedle něj.
Opravdu jsem nechtěla jít do třídy s Mikem jako obvykle - zdálo se, že je oblíbeným terčem sněhových odstřelovačů - ale když jsme vyšli ze dveří, všichni až na mě unisono zasténali. Pršelo, déšť z chodníku smýval všechny stopy po sněhu čistými, ledovými stužkami. Natáhla jsem si kapuci a v duchu jsem se radovala. Po tělocviku budu moct jít rovnou domů.
Zato Mike cestou do budovy číslo čtyři nadával.
Jakmile jsem došla do třídy s úlevou jsem viděla, že moje lavice je pořád prázdná. Pan Banner chodil po místnosti a na každý stolek rozdával mikroskop a krabičku sklíček. Do začátku hodiny zbývalo ještě několik minut a místnost bzučela hovorem. Snažila jsem se nedívat se na dveře a bezmyšlenkovitě jsem si čmárala na desky sešitu.
Slyšela jsem velmi jasně, když se židle vedle mě pohnula, ale moje oči zůstávaly pečlivě zaostřené na vzorek, který jsem kreslila.



"Ahoj," pozdravil tichý, melodický hlas.
Vzhlédla jsem, ohromená, že na mě mluví. Seděl ode mě tak daleko, jak to lavice dovolovala, ale židli měl natočenou směrem ke mně. Z rozcuchaných vlasů mu odkapávala voda, ale i tak vypadal, jako kdyby právě dotočil reklamu na gel na vlasy. Jeho oslnivý obličej byl přátelský, otevřený, s lehkým úsměvem na bezkrevných rtech. Ale v očích měl obezřetný pohled.
"Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval. "Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová."
Moje mysl zmateně vířila. Copak jsem si to celé vymyslela? Teď byl dokonale zdvořilý. Musela jsem promluvit, čekal na to. Ale nemohla jsem přijít na nic rozumného.
"Odkud znáš moje jméno?" zakoktala jsem.
Zasmál se tichým, okouzlujícím smíchem.
"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý. Celé městečko čekalo, až přijedeš."
Ušklíbla jsem se. Něco takového mě mělo napadnout.
"Ne," trvala jsem zhlouple na svém. "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello?"
Zdál se zmatený. "Máš radši, když se ti říká Isabella?"
"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla jsem. "Ale myslím, že Charlie - chci říct táta - o mně určitě mluví jako o Isabelle - a zdá se, že takhle mě tu zná každý," snažila jsem se mu vysvětlit a připadala jsem si jako totální pitomec.
"Aha." Už se tím nezabýval. Rozpačitě jsem se podívala stranou.
Naštěstí pan Banner v tu chvíli zahájil hodinu. Snažila jsem se soustředit, když vysvětloval laboratorní práci, kterou dnes budeme dělat. Sklíčka v krabičce jsou zpřeházená. Měli jsme pracovat ve dvojicích, vytřídit sklíčka s kořenovými buňkami cibule podle fází mitózy, které představují, a označit je. Měli jsme pracovat bez učebnic. Za dvacet minut se přijde podívat, jestli to máme správně.
"Začněte," nakázal.
"Dámy mají přednost, kolegyně?" zeptal se Edward. Vzhlédla jsem a viděla, že se směje tak krásným, lehce pokřiveným úsměvem, že jsem na něj dokázala jenom zírat jako idiot.
"Nebo můžu začít já, jestli chceš." Úsměv pohasl; zjevně přemítal, jestli nejsem mentálně retardovaná.
"Ne," řekla jsem a začervenala se, "já začnu."
Trošičku jsem se předváděla. Tuhle laborku už jsem dělala a věděla jsem, co mám hledat. Mělo by to být snadné. Připevnila jsem první sklíčko pod mikroskop a rychle jsem nastavila čtyřicetinásobné zvětšení. Krátce jsem si sklíčko prohlédla.
Můj úsudek byl neochvějný. "Profáze."
"Můžu se podívat?" zeptal se, když jsem chtěla sklíčko vyndat. Chytil mě přitom za ruku, aby mě zadržel. Jeho prsty byly ledově studené, jako kdyby je před začátkem hodiny strkal do sněhové závěje. Ale kvůli tomu to nebylo, že jsem svou rukou rychle ucukla. Když se mě dotknul, štíplo mě to do ruky, jako kdyby námi projel elektrický proud.
"Promiň," zamumlal a okamžitě svou ruku stáhl. Pořád ovšem sahal po mikroskopu. Dívala jsem se na něj, stále vyvedená z míry, jak si prohlíží sklíčko ještě kratší dobu než já.
"Profáze," souhlasil a napsal to úhledně na první místo našeho pracovního listu. Rychle vyměnil první sklíčko za druhé a pak na něj zběžně pohlédl.
"Anafáze," zamumlal a souběžně to psal.
Snažila jsem se o lhostejný tón. "Můžu?"
Usmál se a přistrčil mi mikroskop.
Honem jsem se podívala do objektivu, ale byla jsem zklamaná. Zatraceně, měl pravdu.
"Sklíčko tři?" Natáhla jsem ruku, aniž bych se na něj podívala.
Podal mi ho; zdálo se, že si dává pozor, aby se mě zase nedotkl.
Nasadila jsem ten nejzběžnější pohled, jakého jsem byla schopná.
"Interfáze." Podala jsem mu mikroskop, než o něj mohl požádat. Rychle se koukl a pak to zapsal. Napsala bych to, zatímco se díval, ale jeho čisté, elegantní písmo mě odrazovalo. Nechtěla jsem pokazit stránku svým neohrabaným škrabopisem.
Byli jsme hotovi daleko dřív, než se kdokoliv z ostatních k závěru jen přiblížil. Viděla jsem Mika a jeho kolegyni, jak znovu a znovu porovnávají dvě sklíčka a další skupina měla pod lavicí otevřené učebnice.
Nezbývalo mi tedy nic jiného na práci než se snažit nedívat se na něj... neúspěšně. Vzhlédla jsem a on se na mě upřeně díval, s tím samým nevysvětlitelným frustrovaným pohledem v očích. Najednou jsem si všimla nepatrné změny v jeho obličeji.
"Nosíš čočky?" vyhrkla jsem bez rozmýšlení.
Zdál se mou nečekanou otázkou zmatený. "Ne."
"Aha," zamumlala jsem. "Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči."
Pokrčil rameny a podíval se stranou.
Vlastně jsem si byla jistá, že je tam něco jiného. Živě jsem si pamatovala tu plochou černou barvu jeho očí, když na mě posledně zíral - ta barva upoutávala pozornost v kontrastu s jeho bledou kůží a rezavými vlasy. Dnes měly jeho oči úplně jinou barvu: podivně okrovou, tmavší než karamelky ale v tom samém zlatém tónu. Nechápala jsem, jak je to možné, pokud ovšem z nějakého důvodu kvůli těm čočkám nelže. Nebo možná z Forks začínám bláznit, a to doslovně.
Podívala jsem se dolů. Ruce měl zase pevně zaťaté v pěsti.
Pan Banner v tu chvíli přišel k našemu stolku, aby se podíval, proč nepracujeme. Pohlédl nám přes rameno, aby skoukl vyplněný protokol, a pak se zadíval upřeněji, aby zkontroloval odpovědi.
"No tak, Edwarde, nemyslíte, že by i Isabella měla dostat svou šanci u mikroskopu?" zeptal se.
"Bella," opravil ho Edward automaticky. "Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti."
Pan Banner se na mě teď podíval; jeho výraz byl skeptický.
"Už jste tuhle laboratorní práci dělala?" zeptal se.
Bázlivě jsem se usmála. "Ne s cibulovým kořínkem."
"S blastulou bělice?"
"Jo."
Pan Banner přikývl. "Byla jste ve Phoenixu v pokročilém programu?"
"Ano."
"No," řekl po chvíli. "Myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce." Ještě něco zamumlal, jak odcházel. Když odešel, začala jsem si zase čmárat do sešitu.
"To je velká škoda, s tím sněhem, viď?" zeptal se Edward. Měla jsem pocit, že se nutí do rozhovoru. Už mě zase ovíjela paranoia. Jako kdyby slyšel, o čem jsem si povídala s Jessikou u oběda a snažil se mi dokázat, že nemám pravdu.
"Ani ne," odpověděla jsem po pravdě, místo abych předstírala, že jsem normální jako každý jiný. Pořád jsem se snažila vypudit ten pocit podezření, a nemohla jsem se soustředit.
"Nemáš ráda zimu." To nebyla otázka.
"Nebo mokro."
"To se ti musí ve Forks těžko žít," nadhodil.
"To ani nemáš ponětí," zamumlala jsem temně.
Zdálo se, že to, co jsem řekla, ho bůhvíproč fascinuje. Jeho obličej mě natolik rozptyloval, že jsem se snažila nedívat se na něj víc, než vyžadovala nejnutnější zdvořilost.
"Proč jsi sem tedy přijela?"
Na to se mě nikdo nezeptal - ne tak přímo jako on.
"To je... komplikované."
"Myslím, že to dokážu pochopit," naléhal.
Na dlouhou chvíli jsem se odmlčela a pak jsem udělala tu chybu, že jsem se mu podívala do očí. Jeho tmavé zlaté oči mě mátly a já jsem odpověděla bez přemýšlení.
"Moje matka se znovu vdala," řekla jsem.
"To nezní tak složitě," nesouhlasil, ale z hlasu mu zazníval soucit. "Kdy se to stalo?"
"Loni v září." Můj hlas zněl smutně i mým vlastním uším.
"A ty ho nemáš ráda," domýšlel se Edward, stále laskavým tónem.
"Ne, Phil je fajn. Možná trochu moc mladý, ale docela milý."
"Proč jsi s nimi nezůstala?"
Nedokázala jsem pochopit, proč ho to tak zajímá, ale on na mě pořád upíral pronikavý pohled, jako kdyby můj obyčejný příběh byl nějak životně důležitý.
"Phil hodně cestuje. Vydělává si jako fotbalista." Pousmála jsem se.
"Slyšel jsem o něm?" zeptal se a úsměv mi oplatil.
"Asi ne. Nehraje dobře. Jenom druhou ligu. Hodně se stěhuje."
"A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním." Pronesl to znovu jako předpoklad, ne jako otázku.
Zvedla jsem o zlomek bradu. "Ne, neposlala mě sem. Poslala jsem se sama."
Obočí se mu spojilo dohromady. "Tomu nerozumím," přiznal a bylo vidět, že mu to hodně vadí.
Povzdechla jsem si. Proč mu to vůbec vysvětluju? Pořád se na mě upřeně díval s živou zvědavostí.
"Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm. Byla z toho nešťastná... tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem." Můj hlas byl otrávený, když jsem domluvila.
"Ale teď jsi nešťastná ty," podotkl.
"No a?" opáčila jsem.
"To se nezdá spravedlivé." Pokrčil rameny, ale jeho pohled byl stále napjatý.
Nevesele jsem se zasmála. "To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér."
"Myslím, že to už jsem někde slyšel," souhlasil suše.
"Tak to je všechno," uzavřela jsem a divila se, proč na mě pořád tak zírá.
Zadíval se na mě uznale. "Hraješ to dobře," řekl pomalu. "Ale klidně se vsadím, že trpíš víc, ale nedovolíš, aby to na tobě někdo poznal."
Ušklíbla jsem se a odolávala nutkání vypláznout na něj jazyk jako pětiletá holka; a podívala jsem se jinam.
"Mýlím se?"
Snažila jsem se ho ignorovat.
"Myslím, že ne," zamumlal sebejistě.
"Co na tom tobě záleží?" odsekla jsem podrážděně. Nedívala jsem se na něj, sledovala jsem, jak učitel obchází po třídě.
"To je moc dobrá otázka," zašeptal tak tiše, až jsem si říkala, jestli nemluví sám k sobě. Ovšem po několika vteřinách ticha jsem usoudila, že to byla jediná odpověď, kterou dostanu.
Povzdechla jsem si a zamračila se na tabuli.
"Otravuju tě?" zeptal se. Znělo to pobaveně.
Podívala jsem se na něj bez přemýšlení... a zase řekla pravdu. "Ne tak docela. Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná - mamka mi vždycky říká, že jsem její otevřená kniha." Zamračila jsem se.
"Naopak, mně připadáš čitelná velmi obtížně." Navzdory všemu, co jsem řekla a on uhodl, to znělo, jako když to myslí vážně.
"Pak tedy musíš být dobrý čtenář," odpověděla jsem.
"Obvykle jsem." Široce se usmál a předvedl sadu dokonalých bělostných zubů.
Pan Banner pak okřikl třídu, aby všichni dávali pozor, a já jsem se s úlevou otočila, abych poslouchala. Nemohla jsem uvěřit, že jsem právě vykládala podrobnosti ze svého obyčejného života tomuhle zvláštnímu krásnému klukovi, který mnou možná pohrdá. Možná ne. Před chvílí se zdálo, že ho náš rozhovor opravdu zajímá, ale teď jsem koutkem oka viděla, že se zase odklání pryč ode mě a rukama křečovitě svírá okraj stolku.
Nasadila jsem soustředěný výraz, zatímco pan Banner s pomocí blan na zpětném projektoru předváděl to, co jsem bez obtíží viděla v mikroskopu. Ale moje myšlenky se nedaly ovládnout.
Když se konečně ozvalo zvonění, Edward vyběhl z místnosti stejně rychle a stejně půvabně jako minulé pondělí. A jako minulé pondělí jsem na něj jen udiveně zírala.
Mike ke mně rychle přihopkal a vzal mi knížky. Představila jsem si ho s vrtícím ohonem.
"To bylo strašné," zasténal. "Všechny vypadaly úplně stejně. Máš štěstí, že tvým partnerem je Cullen."
"Já jsem s tím neměla žádné potíže," ohradila jsem se, dotčená jeho předpokladem. Okamžitě jsem litovala, jak jsem ho odbyla. "My už jsme tyhle laborky dělali dřív," dodala jsem, než se mohl urazit.
"Cullen se dneska zdál docela přátelský," poznamenal, když jsme se soukali do pláštěnek. Nezdálo se, že ho to těší.
Já jsem se snažila mluvit nevzrušeně. "Zajímalo by mě, co to s ním minulé pondělí bylo."
Nedokázala jsem se soustředit na Mikovo povídání, jak jsme šli do tělocvičny, a tělocvik mě taky nijak nezaujal. Mike byl dneska se mnou v družstvu. Rytířsky kryl moje postavení stejně dobře jako své vlastní, takže moje lelkování bylo přerušeno, jenom když na mě vyšlo podání; můj tým se obezřetně uhýbal z cesty pokaždé, když jsem byla na řadě.
Když jsem šla na parkoviště, jenom drobně mžilo, ale byla jsem šťastnější, když jsem seděla v suché kabině. Zapnula jsem topení a pro jednou jsem se nestarala o ohlušující řev motoru. Rozepnula jsem si bundu, stáhla kapuci a roztřásla si vlhké vlasy, aby je topení mohlo usušit, než dojedu domů.
Podívala jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že je všude volno. V tu chvíli jsem si všimla nehnuté bílé postavy. Edward Cullen se opíral o přední dveře Volva, tři auta ode mě, a zíral upřeně směrem ke mně. Rychle jsem uhnula pohledem a zařadila zpátečku, až jsem v tom spěchu málem nabourala něčí rezavou Toyotu Corollu. Naštěstí pro toyotu jsem včas dupla na brzdu. Byl to ten typ auta, z kterého by můj náklaďáček nadělal šrot. Zhluboka jsem se nadechla, stále jsem se dívala ven druhou stranou a opatrně jsem se znovu rozjela, tentokrát s větším úspěchem. Zírala jsem přímo před sebe, když jsem míjela Volvo, ale mohla bych přísahat, že jsem periferním pohledem viděla, jak se Edward směje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama