15. Kapitola - 1.část

16. června 2010 v 18:48

15. CULLENOVI


Ztlumené světlo dalšího zamračeného dne mě nakonec vzbudilo. Ležela jsem s paží přes oči, nejistá a jako omámená. Něco, sen, který se dožaduje, aby si ho člověk zapamatoval, se mi vtíralo do vědomí. Zasténala jsem a převrátila se na bok v naději, že se mi ještě podaří usnout. A pak se mi jako potopa vehnaly do vědomí vzpomínky na včerejší den.
"Ach!" Posadila jsem se tak rychle, až se mi zatočila hlava.
"Tvoje vlasy vypadají jako stoh sena... ale mně se líbí." Jeho nevzrušený hlas se ozval z houpacího křesla v koutě.
"Edwarde! Tys tu zůstal!" radovala jsem se a bezmyšlenkovitě se mu vrhla přes pokoj do náruče. V okamžiku, kdy mé myšlenky dostihly moje skutky, jsem ztuhla, šokovaná svou nekontrolovanou náruživostí. Podívala jsem se na něj v obavách, že jsem překročila mez.
Ale on se zasmál.
"Samozřejmě," odpověděl. Moje reakce ho trochu vyplašila, ale snad i potěšila. Hladil mě rukama po zádech.
Položila jsem si hlavu opatrně na jeho rameno a vdechovala vůni jeho kůže.
"Byla jsem si jistá, že je to sen."
"Tak kreativní nejsi," poškleboval se.
"Charlie!" vzpomněla jsem si, bez rozmýšlení jsem vyskočila a zamířila ke dveřím.
"Odešel před hodinou - když ti napřed v autě znovu zapojil kabely od baterky. Musím přiznat, že jsem byl zklamaný. Je to vážně všechno, co by udělal, aby tě zastavil, kdybys byla odhodlaná odejít?"
Přemýšlela jsem, kde jsem stála, hrozně jsem se k němu chtěla vrátit, ale bála jsem se, jestli mi není cítit z pusy.
"Obvykle nejsi po ránu takhle zmatená," poznamenal. Držel otevřenou náruč, abych se k němu vrátila. Pozvání téměř neodolatelné.
"Potřebuju chviličku na lidské záležitosti," přiznala jsem.
"Počkám."
Se smíšenými pocity jsem vběhla do koupelny. Nepoznávala jsem se, uvnitř ani navenek. Obličej v zrcadle byl prakticky cizí - oči příliš jasné, hektické červené skvrny na lícních kostech. Když jsem si vyčistila zuby, snažila jsem se urovnat to vrabčí hnízdo, co jsem měla na hlavě. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a snažila se dýchat normálně, ovšem bez viditelného úspěchu. Zpátky do pokoje jsem div neběžela.
Zdálo se jako zázrak, že tam je, jeho paže na mě stále čekaly. Natáhl se ke mně a moje srdce se neklidně rozbušilo.
"Vítej zpátky," zašeptal a vzal mě do náruče.
Chvíli mě mlčky houpal, až jsem si všimla, že je převlečený a učesaný.
"Tys byl pryč?" obvinila jsem ho a dotkla se límečku jeho čisté košile.
"Přece nemůžu odcházet v šatech, v kterých jsem přišel, co by si sousedi pomysleli?"
Našpulila jsem rty.
"Velmi hluboce jsi spala, o nic jsem nepřišel." Jeho oči zářily. "Mluvení přišlo dřív."
Zasténala jsem. "Co jsi slyšel?"
Jeho zlaté oči byly velmi něžné. "Říkala jsi, že mě miluješ."
"To už jsi věděl," připomněla jsem mu a sklopila hlavu.
"Ale přesto, bylo hezké to slyšet."
Zabořila jsem mu tvář do ramene.
"Miluju tě," zašeptala jsem.
"Teď jsi můj život," odpověděl prostě.
Pro tu chvíli nebylo víc co říct. Kolébal nás tam a zpátky, jak se v místnosti rozednívalo.
"Čas na snídani," řekl nakonec nenuceně - jsem si jistá, že chtěl dokázat, že si pamatuje všechny moje lidské křehkosti.
Sevřela jsem si krk oběma rukama a zírala na něj vykulenýma očima. Po tváři mu přejelo zděšení.
"Žertuju!" zařehtala jsem se. "A tys říkal, že neumím hrát!"
Zamračil se znechuceně. "To nebylo legrační."
"Bylo to moc legrační a ty to víš." Ale pečlivě jsem pátrala v jeho zlatých očích, abych se ujistila, že mi odpustil. Zjevně ano.
"Mám to upřesnit?" zeptal se. "Čas na snídani pro lidi."
"No dobře."
Přehodil si mě přes svoje kamenné rameno, jemně, ale s rychlostí, která mi brala dech. Protestovala jsem, jak mě nesl zlehka po schodech, ale on mě ignoroval. Posadil mě správnou stranou na židli.
Kuchyně byla jasná, veselá, jako kdyby nasála mou náladu.
"Co je k snídani?" zeptala jsem se mile.
To ho na chvíli vyvedlo z míry.
"No, to nevím. Co bys ráda?" Jeho mramorové obočí se zkrabatilo.
Usmála jsem se a vyskočila.
"To je v pořádku, umím se o sebe postarat dost dobře. Dívej se, jak lovím já."
Našla jsem si misku a krabici cereálií. Cítila jsem na sobě jeho oči, jak jsem si nalévala mléko a brala lžíci. Postavila jsem si jídlo na stůl a pak jsem se zarazila.
"Můžu ti něco nabídnout?" zeptala jsem se ve snaze chovat se zdvořile.
Obrátil oči v sloup. "Jenom jez, Bello."
Posadila jsem se ke stolu a dívala se na něj, zatímco jsem si vzala sousto. Zíral na mě, studoval každý můj pohyb. Byla jsem z toho nesvá. Odkašlala jsem si, abych promluvila, abych ho rozptýlila.
"Tak co je na programu dneska?" zeptala jsem se.
"Hmmm..." Dívala jsem se na něj, jak opatrně hledá slova pro svou odpověď. "Co bys tomu řekla, setkat se s mojí rodinou?"
Zalapala jsem po dechu.
"Teď se bojíš?" Znělo to nadějně.
"Ano," přiznala jsem; jak bych to mohla popřít - viděl mi to na očích.
"Neboj," usmál se. "Já tě ochráním."
"Já se nebojím jich," vysvětlila jsem. "Já se bojím, že se jim nebudu... líbit. Nebudou, no, překvapeni, že domů přivedeš někoho... jako jsem já... aby se s nimi seznámil? Vědí, že o nich vím?"
"Ach, ti už vědí všechno. Včera uzavírali sázky, víš," usmál se, ale hlas měl hrubý, "jestli tě přivedu zpátky - ačkoliv proč by měl někdo sázet proti Alici, to si nedovedu představit. Každopádně my v rodině nemáme mezi sebou tajemství. Ani to není možné, když já umím číst myšlenky a Alice vidí do budoucnosti a tak."
"A Jasper ve vás všech může vyvolat pocit sdílnosti a podroušenosti, abyste kápli božskou, na to nezapomeň."
"Dávala jsi pozor," usmál se uznale.
"To se o mně ví, to já čas od času dělám." Ušklíbla jsem se. "Takže Alice viděla, že přijdu?"
Jeho reakce byla zvláštní. "Něco takového," řekl vyhýbavě a otočil se pryč tak, abych mu neviděla do očí. Zírala jsem na něj zvědavě.
"Je to vůbec dobré?" zeptal se, otočil se najednou zpátky ke mně a sledoval mou snídani s poťouchlým výrazem ve tváři. "Upřímně, nevypadá to zrovna lákavě."
"No, není to žádný rozzuřený grizzly..." zamumlala jsem a dělala, že nevidím, jak se nasupil. Pořád jsem přemítala, proč tak reagoval, když jsem se zmínila o Alici. Zamyšleně jsem do sebe házela cereálie.
Stál uprostřed kuchyně, znovu podobný soše Adonise a zíral nepřítomně ven zadními okny.
Pak se na mě zpátky podíval a usmál se svým srdcervoucím úsměvem.
"A ty bys mě taky měla představit svému otci, myslím."
"On už tě zná," připomněla jsem mu.
"Myslím jako svého přítele."
Zírala jsem na něj s podezřením. "Proč?"
"Není to zvykem?" zeptal se nevinně.
"Já nevím," přiznala jsem. Moje chabé zkušenosti s kluky mi poskytovaly jen málo opěrných bodů, s kterými bych mohla pracovat. Ne že by se tady dala použít nějaká normální pravidla chození. "To není nutné, víš. Nečekám od tebe, že... Chci říct, nemusíš kvůli mně předstírat."
Jeho úsměv byl trpělivý. "Já nepředstírám."
Postrkovala jsem zbytky cereálií po krajích misky a kousala se do rtu.
"Povíš Charliemu, že jsem tvůj kluk, nebo ne?" tázal se.
"A jsi?" Potlačila jsem svůj vnitřní nepříjemný pocit při myšlence na Edwarda, Charlieho a slovo přítel, všechny najednou v jedné místnosti.
"Je to volný výklad slova 'přítel', to připouštím."
"Vlastně jsem měla dojem, že jsi něco víc," vyznala jsem a dívala se na stůl.
"No, nevím, jestli mu potřebujeme říkat všechny hrůzostrašné podrobnosti." Natáhl se přes stůl, aby mi zvedl bradu studeným, něžným prstem. "Ale bude potřebovat nějaké vysvětlení, proč jsem tady tak často. Nechci, aby na mě policejní ředitel Swan vydal zatykač."
"A budeš tu?" zeptala jsem se, najednou úzkostlivá. "Budeš tu opravdu?"
"Dokud mě budeš chtít," ujistil mě.
"Já tě budu chtít vždycky," varovala jsem ho. "Napořád."
Přešel pomalu kolem stolu, zastavil se pár kroků ode mě a natáhl ruku, aby se konečky prstů dotkl mé tváře. Jeho výraz byl nevyzpytatelný.
"Jsi z toho smutný?" zeptala jsem se.
Neodpověděl. Hrozně dlouho se mi díval do očí.
"Dojedla jsi?" zeptal se nakonec.
Vyskočila jsem. "Ano."
"Obleč se - počkám tady."
Bylo těžké rozhodnout se, co si vzít na sebe. Pochybovala jsem, že existují nějaké knihy o etiketě, které by upřesňovaly, jak se obléknout, když vás váš upíří miláček bere domů, abyste se seznámili s jeho upíří rodinou. Byla to úleva, sama si to slovo myslet. Věděla jsem, že jsem se mu úmyslně bránila.
Nakonec jsem si vzala svou jedinou sukni, dlouhou, khaki zelenou, celkem neformální. Oblékla jsem si k ní tu tmavě modrou halenku, kterou mi jednou pochválil. Letmý pohled do zrcadla mi napověděl, že moje vlasy jsou naprosto nemožné, takže jsem je stáhla do ohonu.
"Dobře." Seběhla jsem po schodech. "Vypadám slušně."
Čekal u prvního schodu, blíž, než bych si myslela, a já jsem padla přímo na něj. Zachytil mě, chviličku si mě podržel na délku paží a pak mě najednou přitáhl blíž.
"Zase se pleteš," zašeptal mi do ucha. "Jsi naprosto neslušná - nikdo by neměl vypadat tak svůdně, to není fér."
"Jak svůdně?" zeptala jsem se. "Můžu se převléknout..."
Povzdechl a zavrtěl hlavou. "Ty jsi tak pošetilá." Přitiskl své chladné rty jemně k mému čelu a místnost se zatočila. Vůně jeho dechu mi bránila myslet.
"Mám ti vysvětlit, jak mě svádíš?" zeptal se. Byla to čistě řečnická otázka. Jeho prsty mi pomalu sjížděly po páteři, na kůži jsem cítila jeho zrychlený dech. Ruce se mi zplihle opíraly o jeho prsa a zmocňovala se mě závrať. Pomalu naklonil hlavu a podruhé mě zlehka a opatrně políbil pootevřenými chladnými rty.
A pak jsem se zhroutila.
"Bello?" Hlas měl vyplašený, jak mě zachytil a zvedl.
"Kvůli tobě.... jsem... omdlela," obvinila jsem ho omámeně.
"Co s tebou mám dělat?" zasténal zoufale. "Včera jsem tě políbil, a tys na mě zaútočila! Dneska na mě omdlíš!"
Slabě jsem se zasmála a nechala se podpírat jeho pažemi. Hlava se mi točila.
"Tak to bychom měli, pokud jde o to, že jsem ve všem dobrý," povzdechl si.
"To je problém," byla jsem stále omámená. "Ty jsi až moc dobrý. Moc, moc dobrý."
"Je ti špatně?" zeptal se; takhle už mě jednou viděl.
"Ne - to není jako tenkrát. Nevím, co se stalo." Zavrtěla jsem omluvně hlavou. "Myslím, že jsem zapomněla dýchat."
"Takhle tě nemůžu nikam vzít."
"Jsem v pohodě," trvala jsem na svém. "Tvoje rodina si stejně bude myslet, že jsem blázen, tak co?"
Chviličku si měřil můj výraz. "Mám slabost pro tuhle barvu, jde ti k pleti," pochválil mě zničehonic. Začervenala jsem se radostí a podívala se stranou.
"Hele, já se vážně moc snažím nemyslet na to, co mě teď čeká, takže můžeme už jít?" zeptala jsem se.
"Ty nemáš těžkou hlavu z toho, že jdeš na návštěvu do domu plného upírů, ale z toho, že si myslíš, že se těm upírům nebudeš líbit, je to tak?"
"Je to tak," odpověděla jsem okamžitě a skryla svoje překvapení nad tím, jak to slovo používá nenuceně.
Zavrtěl hlavou. "Ty jsi neuvěřitelná."
Když vyjížděl z hlavní části města, došlo mi, že vlastně nemám ponětí, kde bydlí. Přejeli jsme po mostě přes řeku Calawah, silnice se vinula na sever, domy, které letěly kolem nás, byly jeden od druhého vzdálenější a větší než v centru. A pak domy úplně přestaly a my jsme jeli mlžným lesem. Rozhodovala jsem se, jestli se ho zeptám, nebo jestli budu ještě trpělivá, když najednou zabočil na nevydlážděnou cestu. Byla neoznačená, sotva viditelná mezi kapradím. Po obou stranách byla lemovaná lesem, takže člověk z ní před sebou viděl vždycky jenom několik metrů, jak se hadovitě vinula kolem starých stromů.
A pak po pár kilometrech les trochu prořídl a my jsme se najednou octli na malé louce, nebo to měl být trávník? Lesní přítmí ovšem bylo i tady, protože tam stálo šest starobylých cedrů, které zastiňovaly celý akr baldachýnem širokých zkroucených větví. Stromy vrhaly svůj ochranný stín až ke zdem domu, který se tyčil mezi nimi, takže hluboká veranda, která se táhla kolem přízemí, musela být prakticky nepoužívaná.
Nevím, co jsem čekala, ale tohle to rozhodně nebylo. Dům byl nadčasový, elegantní a pravděpodobně sto let starý. Byl natřený měkkou, vybledlou bílou barvou, měl dvě poschodí, byl pravoúhlý a dobře rozvržený. Okna a dveře byly buďto ještě původní, nebo prošly dokonalou rekonstrukcí. Můj náklaďáček byl jediné auto, které bylo vidět. Slyšela jsem někde blízko řeku, skrytou v temnotě lesa.
"Páni."
"Líbí se ti to?" usmál se.
"Má to... jistý půvab."
Zatahal mě za culík a zachichotal se.
"Připravená?" zeptal se a otevřel mi dveře.
"Ani trošku - tak jdeme." Snažila jsem se smát, ale nějak se mi to zadrhlo v hrdle. Nervózně jsem si uhladila vlasy.
"Vypadáš rozkošně." Bez rozmýšlení mě zlehka vzal za ruku.
Šli jsme hlubokým stínem nahoru na verandu. Věděla jsem, že cítí moje napětí; palcem mi na hřbet ruky kreslil uklidňující kroužky.
Otevřel mi dveře.
Uvnitř to bylo ještě překvapivější, ještě nečekanější než zvenčí. Byla tam spousta světla a prostoru. Původně muselo být v přízemí několik místností, ale stěny byly většinou odstraněny, takže vznikl jeden rozlehlý prostor. Zadní, k jihu orientovaná strana byla celá nahrazena sklem a za stínem cedrů se prostíral holý trávník až k široké řece. Západní straně místnosti dominovalo masivní vyřezávané schodiště. Stěny, vysoké stropy s viditelnými trámy, dřevěné podlahy i tlusté koberce byly všechny v různých odstínech bílé.
Už tam čekali, aby se s námi přivítali. Stáli hned nalevo ode dveří, na zvýšeném pódiu vedle nádherného velkého piana - Edwardovi rodiče.
Už jsem doktora Cullena předtím viděla, samozřejmě, ale přesto jsem byla znovu ohromena jeho mládím, jeho neskutečnou dokonalostí. Po jeho boku stála Esme, jak jsem předpokládala, jediná z rodiny, kterou jsem dosud neviděla. Měla ty samé krásné bledé rysy jako ostatní. Něco v jejím srdcovitém obličeji, v měkkých vlnách jejích karamelově zbarvených vlasů mi připomnělo naivní dívky z éry němého filmu. Byla malá, štíhlá, neměla však tak ostře řezané rysy jako ostatní, ty její byly oblejší. Oba na sobě měli neformální, pohodlné oblečení ve světlých barvách, které ladilo s vnitřním zařízením domu. Usmívali se na uvítanou, ale neudělali žádný pohyb, aby se k nám přiblížili. Pochopila jsem, že se snaží, aby mě nevyděsili.
"Carlisle, Esme," prolomil krátké ticho Edwardův hlas, "tohle je Bella."
"Moc tě u nás vítám, Bello." Carlisleův krok byl odměřený, opatrný, jak ke mně přistoupil. Zvedl váhavě ruku a já jsem udělala krok dopředu, abych si s ním potřásla.
"Ráda vás zase vidím, pane doktore."
"Prosím tě, říkej mi Carlisle."
"Carlisle." Usmála jsem se na něj, moje náhlá sebedůvěra mě překvapila. Cítila jsem, jak se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama