Půlnoční slunce - 7.Kapitola, 2.část

17. dubna 2010 v 11:23
čtěte v c. č

"Ještě ti nikdo neřekl, že si nemáš hrát s jídlem?" zavolal jsem na Emmetta.
"Hej, ahoj, Edwarde!" zavolal Emmett nazpět, zakřenil se a zamával mi. Medvěd využil chvíle Emmettovy nepozornosti a ohnal se za ním tlapou. Ostré drápy mu přetrhly tričko a zaskřípaly na jeho kůži.
Medvěd pronikavě zařval.
A sakra, to tričko mám od Rose!
Emmett zařval zpět na rozzuřené zvíře.
Povzdechl jsem si a sedl si na nejbližší balvan. Tohle asi chvíli potrvá.
Ale Emmett už byl skoro hotový. Nechal medvěda zkusit odtrhnout mu hlavu s dalším výpadem tlapy, smál se ráně a hravě ji odrazil. Medvěd zařval a Emmett se smíchem také. Potom se pustil do zvířete, které bylo, stálo - li na zadních nohách o hlavu vyšší než on a společně se kutáleli po zemi, přičemž při cestě porazili tři statné smrky. Po chvíli se medvědům řev změnil na mručení.
O několik minut později přiběhl Emmett na místo setkání. Měl zničené, potrhané a zkrvavené tričko, lepkavé a pokryté srstí. Jeho tmavé, kučeravé vlasy nevypadaly o nic lépe. Zeširoka se usmíval.
"Ten byl ale silný. Téměř jsem cítil, když mě podrápal."
"Chováš se jako dítě, Emmette."
Díval se na moji sněhobílou košili. "Copak ty jsi neulovil pumu?"
"Samozřejmě že ano. Jenže já nejím  jako divoch."
Emmett se dunivě zasmál. "Kdyby tak byli silnější. Byla by větší sranda."
"Nikdo neříká, že se musíš prát s jídlem."
"To ne, ale s kým jiným se mám prát? Ty a Alice podvádíte, Rose si nechce rozcuchat účes a Esme se vždy rozčílí, když se Jasper a já  skutečně pereme."
"Život je těžký, co?"
Emmet se ušklíbl a přesunul se tak, že byl připravený na mě skočit.
"No tak, Edwarde. Vypni to na chvíli a hraj férově."
"To nejde vypnout," připomněl jsem mu.
"Přemýšlím, jak tě to lidské děvče drží dál od své hlavy," uvažoval. "Možná by mi mohla dát nějakou radu."
Všechen můj humor náhle zmizel. "Drž se od ní dál," zavrčel jsem skrz zavřené zuby.
"Nějaký háklivý."
Povzdechl jsem si. Emmett si sedl na kámen vedle mě.
"Promiň. Vím, že právě procházíš složitým obdobím. Snažím se nebýt takový idiot, jako obvykle, ale mám to holt od přírody … "
Čekal jestli se nezasměju jeho vtipu a zakřenil se.
Jsi pořád tak hrozně vážný. Co tě trápí tentokrát?
"Myslím na ní. Vlastně se o ní bojím, hrozně moc."
"Proč bys měl? Vždyť ty jsi tady." Hlasitě se zasmál.
Ignoroval jsem jeho vtip a odpověděl mu. "Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak jsou všichni křehcí? Co všechno se smrtelníkům může stát?"
"Ani ne. Ale myslím, že vím, na co narážíš. Při mém prvním střetnutí s medvědem jsem pro něho nebyl rovnocenný soupeř."  
"Medvěd," zamumlal jsem a přidal nový druh strachu na svůj seznam. " Jako stvořené pro ni. Zatoulaný medvěd ve městě. Určitě by si našel právě Bellu."
Emmet se zasmál. "Zníš jako blázen, víš to?"
"Jenom si na chvíli představ, že by Rosalie byla člověk, Emmette. A narazila na medvěda … nebo by ji srazilo auto … nebo trefil blesk … nebo spadla ze schodů … nebo onemocněla." Slova se mi divoce řinula z úst. Ulevilo se mi, když jsem svoje obavy vyslovil - celý víkend mě zevnitř rozežíraly. "A co požáry, zemětřesení a tornáda! Ach! Kdy ses naposledy díval na zprávy? Viděl jsi všechny ty věci, co se dějí? Krádeže a vraždy … " Zatnul jsem zuby, najednou jsem šílel z myšlenky, že by jí mohl nějaký jiný člověk ublížit. Téměř jsem nemohl dýchat.
"Hej, hej! Zadrž, chlapče. Bydlí ve Forks, nebo ne? Může na ní akorát tak napršet." Pokrčil rameny. "
"Emmette, vážně si myslím, že má nějakou extra smůlu. Vždyť se na to podívej. Ze všech míst na světě si vybere právě místo, kde upíři tvoří významnou část populace."
"To ano, ale my jsme vegetariáni. To je přece štěstí, ne smůla, ne?
"S tou její vůní? Určitě smůla. A je to ještě horší, vezmu - li v úvahu jak voní mě." Zadíval jsem se na svoje ruce a znovu jsem je nenáviděl.
"Kromě toho, že máš asi tolik sebekontroly jako Carlisle. To bych počítal za štěstí."

"A co dodávka?"
"Jen nehoda."
"Měl jsi vidět, jak to po ní neustále šlo. Přísahám, že to bylo, jako kdyby v sobě měla nějaký magnet."
"Ale tys byl s ní. Štěstí."
"Vážně? Není pro člověka nejhorší to, že se do něj zamiluje upír?
Emmett o tom chvíli přemýšlel. Představil si její tvář v myšlenkách, ale nezdála se mu tak zajímavá. Upřímně, opravdu nevím, co na ní vidíš.
"No, já si taky nemyslím, že je Rosalie přitažlivá," řekl jsem náhle. "Upřímně, vypadá že je s ní více práce, než jaká je potom její hodnota."
Emmett se zachichotal. "Nepředpokládám, že mi povíš …"
"Nevím, co má za problém, Emmette," zalhal jsem s náhlým, širokým úsměvem.
"Viděl jsem, co plánuje, tak jsem se mohl připravit. Snažila se mě shodit ze skály a najednou se ozval hlasitý skřípot, když se ve skále mezi námi vytvořila puklina."
"Podvodníku," zamumlal.
Čekal jsem, že to zkusí znovu, ale jeho myšlenky nabraly jiný směr. Znovu si představil tvář Belly, ale tentokrát bílou se zářivě červenýma očima…
"Ne," řekl jsem přidušeným hlasem.
"Vyřešilo by to tvůj problém se smrtelností, nebo ne? A ještě k tomu ji už nebudeš chtít zabít. Není to nejlepší řešení?
"Pro mě? Nebo pro ni?"
"Pro tebe," odpověděl jednoduše. Potom v myšlenkách dodal samozřejmě.
"Zasmál jsem se, bez náznaku humoru. "Zlá odpověď."
"Mě by to nevadilo," řekl mi.
"Ale Rosalii ano."
Povzdechl jsem si. Oba jsme věděli, že Rosalie by udělala cokoliv, vzdala by se čehokoliv, aby mohla být opět člověkem. Dokonce i Emmetta.
"Ano, Rosalii, ano," tiše souhlasil.
"Já nemůžu … Neměl bych … Nepokazím Belle život. Necítil by jsi to stejně, kdyby to byla Rosalie?"
Emmett se nad tím zamyslel. Skutečně ji … miluješ?
"Nedokážu to ani popsat, Emmette. Z ničeho nic je pro mě celý svět. Bez ní už pro mě nic nemá smysl."
Ale nepřeměníš ji? Nebude žít věčně, Edwarde.
"Ano, to vím," zamumlal jsem.
A jak už jsi říkal, je zranitelná.
"Věř mi - o tom moc dobře vím."
Emmett nikdy nebyl moc taktní a choulostivé rozhovory nebyly jeho silnou stránkou. Pokrčil rameny, snažil se neurazit se na mě.
Můžeš se jí vůbec dotknout? Myslím tím, že když ji miluješ … no asi se jí budeš chtít, no, dotýkat, ne?
Emmett a Rosalie sdíleli dost intenzivní fyzickou lásku. Nedokázal pochopit, jak někdo vůbec může bez ní milovat.
Opět jsem si povzdechl. "Na to nemůžu ani pomyslet, Emmette."
Wow. Tak jaké máš potom možnosti?
"Netuším," zašeptal jsem. "Snažím se najít nějaký způsob jak ji … jak ji opustit. Ale zatím se od ní nedokážu držet dál … "
Náhle jsem si uvědomil, s čím přišel hluboký pocit radosti, že je správné, abych zůstal - aspoň teď, když jsou Petr a Charlotta na cestě. Se mnou byla dočasně ve větším bezpečí než by byla beze mě. Na chvíli bych mohl být její ochránce.
Myšlenka mě nadchla - toužil jsem po návratu, abych se mohl vžít do nové role na tak dlouho, jak to jen půjde.
Emmett si všiml změny mého výrazu. Nad čím přemýšlíš?
"Právě teď," přiznal jsem se rozpačitě, "umírám touhou běžet zpět do Forks a zkontrolovat, že je v pořádku. Nevím, jestli zvládnu čekat do nedělní noci."
"To tedy ne! Nepůjdeš domů dřív! Nech Rosalii čas, aby se uklidnila. Prosím! Udělej to pro mě."
"Pokusím se," řekl jsem pochybovačně.
Emmett poklepal na telefon v mé kapse. "Alice zavolá, pokud se stane něco, co by mělo vyvolat tvůj záchvat paniky. Co se týká toho děvčete, je úplně stejně divná jako ty."
Zakřenil jsem se. "Okej. Ale jen do neděle."
"Nemáš kam pospíchat - prý bude slunečno. Alice říkala, že do středy se do školy nedostaneme."
Strnule jsem potřásl hlavou.
"Petr a Charlotta vědí, jak se mají chovat."
"Na tom nezáleží, Emmette. S jejím štěstí se Bella půjde projít do lesa v nesprávnou dobu a ----" trhnul jsem sebou. "Petr nemá moc sebekontroly. V neděli se vracím."
Emmett si povzdechl. Úplný blázen.

Když jsem v pondělí časně ráno vlezl oknem do pokoje Belly, klidně spala. Tentokrát jsem si přinesl olej, a tak se okno dalo potichu otevřít.
Podle toho, jak měla vlasy rozložené na polštáři jsem mohl říct, že tahle noc pro ni byla klidnější než ta, když jsem tu byl naposledy. Ruce měla složené pod bradou jako malé dítě, ústa pootevřená. Slyšel jsem její dech, jak se pohybuje dovnitř a ven mezi jejími rty.
Byla úžasná úleva být tu s ní, znovu ji moct vidět. Uvědomil jsem si, že jsem nebyl skutečně klidný, dokud jsem ji neuviděl. Nic nebylo v pořádku, pokud jsem byl od ní daleko.
I když se ani nedalo říct, že by všechno bylo v pořádku, když jsem byl s ní. Povzdechl jsem si a dovolil jsem žízni aby mi pálila hrdlo. Příliš dlouho jsem byl pryč. Čas strávený bez bolesti a pokušení vše zesílil. Bylo to tak zlé, že jsem se bál kleknout si vedle její postele, abych mohl přečíst názvy knih. Chtěl jsem vědět, jaké příběhy se jí odvíjí v hlavě, ale víc než žízně jsem se bál toho, že se k ní dostanu příliš blízko a že budu chtít být ještě blíž …
Její rty vypadaly tak měkce a teple. Dokázal jsem si představit, že se jich dotýkám, jen koncem prstu. Jen zlehka …
Ano, tohle přesně byl ten druh chyb, kterým jsem se musel vyhýbat.
Moje oči znova spočinuly na její tváři, zkoumal jsem změny. Smrtelníci se měnili každou minutou - přepadl mě smutek nad myšlenkou, že bych něco propásl …
Zdálo se mi, že vypadá …. Unaveně. Jako kdyby tento víkend téměř nespala. Vyrazila někam?
Tiše a ironicky jsem se zasmál tomu, jak moc mě to znepokojovalo. A co když jo? Nevlastnil jsem ji. Nebyla moje.
Ne, nebyla moje - a já jsem z toho byl opět smutný.
Pohnula rukou a já si všiml povrchové, sotva viditelné odřeniny na dlani, v blízkosti zápěstí. Poranila se? I když to očividně nebylo vážné zranění, znepokojilo mě to. Chvíli jsem nad tím uvažoval a jako nejpravděpodobnější možnost se mi zdálo, že upadla.
Bylo příjemné vědět, že už si nebudu muset marně lámat hlavu žádnou z těchto malých záhad. Teď jsme byli přátelé nebo alespoň se snažíme být. Mohl jsem se jí zeptat na víkend - na pláž, na to co dělala v noci, když vypadá tak unaveně. Mohl jsem se jí zeptat, co se jí stalo s rukama. A mohl jsem se jemně zasmát, až potvrdí moji teorii.
Něžně jsem se usmál, když jsem přemýšlel, jestli spadla do oceánu nebo ne. Jestli se dobře bavila. Jestli na mě vůbec myslela. Jestli jsem jí chyběl alespoň z části tak, jak ona chyběla mě.
Snažil jsem se ji představit na slunečné pláži. Byl to mírně neúplný obraz, protože jsem na First Beach nikdy nebyl. Věděl jsem jenom, jak vypadá na obrázcích …
Cítil jsem se trochu nervózně, když jsem přemýšlel nad tím, proč jsem na tak pěkně situované pláži jen pár minut běhu od našeho domu, nebyl. Bella strávila den v La Push  - na místě, kam jsem měl zakázáno kvůli dohodě chodit. Na místě, kde si jen pár starých mužů pamatovalo historky o Cullenových. Pamatovalo a věřilo jim. Na místě, kde se vědělo o našem tajemství …
Potřásl jsem hlavou. Neměl bych se tím znepokojovat. Quilleti byli dohodou také vázáni. I kdyby Bella mluvila s někým z nich, nemohl by jí vůbec nic prozradit. Proč by vlastně mělo dojít na toto téma? Proč by Bella chtěla s někým mluvit o svých domněnkách? Ne - Quilleti byli pravděpodobně jediná věc, které jsem se nemusel obávat.
Zlobil jsem se na vycházející slunce. Připomnělo mi to, že nemůžu v následujícím dni ještě ukojit svoji zvědavost. Proč muselo slunce svítit právě teď?
S povzdechem jsem vyskočil z okna dříve, než bylo úplné světlo a někdo by mě tu mohl vidět. Chtěl jsem zůstat v lese hned vedle jejího domu a pohledem ji doprovodit do školy, ale když jsem se k němu přiblížil překvapila mě stopa její vůně, která ležela na cestičce.
Rychle a zvědavě jsem ji následoval a čím hlouběji do lesa jsem se dostával, tím víc jsem měl starostí. Co tu Bella dělala?
Cestička náhle skončila, téměř uprostřed ničeho. Šla od ní jen pár kroků, někam do kapradí, kde se dotkla kmene spadlého stromu. Možná tu i seděla …
Posadil jsem se stejné místo jako ona a rozhlížel jsem se. Vše, co mohla vidět, byl les a kapradí. Pravděpodobně i pršelo - vůně byla mírně smyta, nevsákla se hluboko do stromu.
Proč by si sem Bella šla úplně sama sednout - a sama tu určitě byla, o tom jsem nepochyboval - uprostřed vlhkého, temného lesa?
Nedávalo to smysl a bohužel od jiných věcí, které mě zajímaly, jsem se na to nemohl ani při běžném rozhovoru zeptat.
Víš, Bello, sledoval jsem tvoji vůni v lese, hned potom, co jsem vyskočil z tvého pokoje, kde jsem sledoval jak spíš … Ano, to by určitě prolomilo ledy.
Nikdy se nedozvím, co tu dělala a na co tady myslela a to vědomí mě donutilo zatnout frustrovaně zuby. Co bylo ale horší - hodně se to podobalo scénáři, který jsem nadnesl Emmettovi - Bella sama v lese, kde její vůně může přilákat každého, kdo má smysl následovat ji …
Zaúpěl jsem. Nejenže měla smůlu, ještě ji přivolávala.
Jenže teď tu měla svého ochránce. Budu na ni dávat pozor a chránit ji tak dlouho, jak to jen bude potřeba.
Náhle jsem si přál, aby se Petr a Charlotta zdrželi déle
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama