Půlnoční slunce - 6. Kapitola, 2. část

17. dubna 2010 v 11:20
čtěte v celém článku

Hmm. Co já vím … tak dobře. Pani Hammondová přikývla.
Na ní to fungovalo perfektně. Proč to muselo být s Bellou tak těžké?
"Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku," řekla sestřička, mírně znepokojená pohledem mých očí - tak by měl reagovat každý člověk - a odešla z místnosti.
"Měl jsi pravdu," zasténala Bella a zavřela oči.
Co tím chtěla říct? Myslel jsem na nejhorší - pochopila moje varování.
"To já obvykle mívám," snažil jsem, aby můj hlas zněl pobaveně, ale nakonec to znělo mírně kysele. "Ale v čem konkrétně tentokrát?"
"Ulejvání vážně neškodí." povzdychla si.
Ach, znova úleva.
Odmlčela se, bylo slyšet jen její pomalý dech. Do rtů se jí vracela barva. Když jsem se díval na její ústa, cítil jsem se zvláštně. Chtěl jsem se k ní přiblížit, ale nebyl by to ten nejlepší nápad.
"Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila," řekl jsem, abych oživil konverzaci a znovu slyšel její hlas. "Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."
"Ha ha," odpověděla.
"Upřímně - viděl jsem mrtvoly s lepší barvou." Tak tohle byla opravdu pravda. "Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu." To bych i udělal.
"Chudák Mike." Opět si povzdychla si. "Vsadím se, že je naštvaný."
Zachvátila mě zlost, ale zase rychle přešla. Jen ho litovala. Byla milá. Nic víc.
"Naprosto mě nenávidí," řekl jsem jí vesele.
"To nemůžeš vědět."
"Viděl jsem jeho obličej - bylo to poznat." Byla pravda, že tohle se mu dalo vyčíst i z tváře. Cvičením s Bellou jsem se zdokonaloval ve čtení lidských výrazů.
"Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou." Vypadala lépe - zelený odstín z její kůže zmizel.
"Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko."
Vypadalo to, že ji moje obyčejná odpověď překvapila.
Když se vrátila paní Hammondová se studeným obkladem, otevřela oči.
"Tady máš, drahoušku." Položila Belle ruku čelo. "Vypadáš líp," dodala.
"Myslím, že už je mi dobře," sedla si a odložila obklad. Samozřejmě. Nechtěla, aby se o ni někdo staral.
Paní Hammondová se opět natáhla k Belle, jako kdyby ji chtěla zatlačit zpět na postel, ale v té chvíli paní Copová otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. Spolu s ní se objevil i závan čerstvé krve.
Stále rozzlobený Mike Newton nesl tělo dalšího spolužáka a moc si přál, aby v náručí místo něj nesl Bellu.
"Máme tu dalšího," oznámila slečna Copová.
Bella okamžitě vyskočila, ráda, že už není středem pozornosti.
"Tady máte, já už to nepotřebuju." Podala obklad sestřičce.
Mike zavrčel, když přišel do místnosti stále podpírající Leeho Stephensa. Krev mu stále ještě stékala dolů po ruce
"Ach ne," Tohle byl moment, kdy bych měl odejít. A myslím, že i Bella. "Jdi ven do kanceláře, Bello."
Zmateně se na mě podívala.
"Věř mi - běž."
Otočila se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila z ošetřovny.  Byl jsem hned za ní. Její poletující vlasy se dotkly mojí pokožky …
Otočila se ke mně, oči doširoka otevřené.
"Ty jsi mě opravdu poslechla." To bylo poprvé.
Nakrčila nos. "Cítila jsem krev."
Překvapeně jsem na ní zíral. "Lidé krev nedokážou cítit."  
"No, já to dokážu - právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez… a sůl."
Ztuhl jsem a stále na ní zíral.
Byla skutečně člověk? Vypadala tak. Byla křehká jako člověk. Voněla jako člověk - vlastně mnohem líp. Chovala se jako člověk … občas. Ale nemyslela jako člověk, ani se tak nechovala.
Ale jaká jiná možnost by tu ještě byla?
"Co je?" zeptala se.
"To nic."
Mike Newton nás v té chvíli přerušil, když vešel do místnosti spolu s jeho podrážděnými myšlenkami.
"Ty vypadáš líp," drze poznamenal.
Trhl jsem sebou, měl jsem nutkání naučit ho slušným způsobům. Musel jsem dávat pozor, nebo by to mohlo skončit zabitím tohohle nesnesitelného kluka.
"Hlavně drž ruku v kapse," řekla Bella. Na chvíli jsem si myslel, že mluví o mně.
"Už to nekrvácí," zamručel. "Jdeš zpátky do třídy?"
"Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem."
To bylo perfektní. Myslel jsem, že ztratím tuto hodinu s ní, místo toho jsem dostal nějaký čas navíc. Nedokázal jsem se jí nasytit, začal jsem být pořádně lakomý.
"Jo, to asi jo…" zamumlal. "Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?"
Ach, měli plány. Hněv mě přikoval na místě. I když to byl skupinový výlet. Viděl jsem ho v hlavě několika studentů. Nešli jen oni dva. Ale i tak jsem byl rozzuřený. Nehybně jsem se opíral o pult a snažil se na sobě nedat nic znát.
"Jasně, říkala jsem, že jsem pro," slíbila.
Takže jemu taky řekla "ano". Hořela ve mně žárlivost, mnohem bolestivěji než žízeň.
 Ne, byl to jen skupinový výlet, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jen chtěla strávit den s přáteli, to bylo všechno.
"Máme sraz v deset v tátově obchodě." A Cullenovi NEJSOU pozvaní.
"Budu tam," slíbila.
"Tak se uvidíme na tělocviku."
"Zatím čau."
Odešel zpět do svojí třídy, plný naštvaných myšlenek. Co vidí na tom chudákovi? Jasně, je bohatý. Ženské si myslí, že je sexy, ale já to tak nevidím. Je příliš … perfektní. Vsadím se, že jejich otec na nich dělá nějaké pokusy s plastickou chirurgií. Proto jsou všichni tak bílí a pěkní. To není normální. A vypadá tak trochu … děsivě. Občas když se na mě dívá, přísahal bych, že přemýšlí, že mě zabije … Magor …
Mike nebyl až tak nevnímavý.
"Tělák," zasténala Bella potichu.
Podíval jsem se na ní, zdálo se, že je opět smutná. Nebyl jsem si jistý proč, ale bylo jasné, že nechce jít na další hodinu s Mikem a já jsem naprosto souhlasil s tímto názorem.
Přišel jsem k ní, a naklonil se blíž k její tváři. Cítil jsem teplo, které jí vyražovalo z kůže, jak mě prostupuje skrz moje rty. Neodvážil jsem se dýchat.
"To můžu zařídit." zašeptal jsem jí do ucha. "Posaď se a vypadej bledě."
 Sedla si na jednu ze židlí a opřela hlavu o stěnu, zatímco slečna Copová vyšla ze zadní místnosti a sedla si zpátky za svůj stůl. Se zavřenýma očima Bella vypadala, jako by měla znovu omdlít. Barva se jí ještě nevrátila.
Otočil jsem se k sekretářce. Doufám, že se Bella dívá. Takhle by měl reagovat člověk.
"Paní Copová?" zeptal jsem se jí, opět používajíc můj starý známý přesvědčivý tón.
 Zamrkala řasami a tep se jí zrychlil.  Je příliš mladý, kontroluj se! "Ano?"
 Zajímavé. Když se zrychlil tep Shlelley Copové, bylo to proto, že mě považovala za fyzicky přitažlivého, ne proto, že by se mě bála. Mezi lidskými ženami jsem na to byl zvyklý … ale neuvažoval jsem nad tím, jako vysvětlení pro Bellino bušící srdce.
Líbilo se mi to. Ve skutečnosti se mi to hodně líbilo. Usmál jsem se a dech slečny Copové byl slyšet hlasitěji.
"Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?" Díval jsem se jí do očí a užíval si zmatek, který jsem způsobil v jejích myšlenkách. Bylo by možné, že Bella …?
Slečna Copová hlasitě polkla předtím, než mi odpověděla. "Vy také potřebujete omluvit, Edwarde?"
"Ne, já mám paní Goffovou, té to nebude vadit."
Už jsem jí nevěnoval pozornost. Zvažoval jsem svoji novou úvahu.


Hmm. Rád bych věřil, že se Belle líbím, tak jako ostatním lidem, ale kdy Bella reagovala tak jako ostatní? Radši bych neměl doufat.
"Dobře, já se o to postarám. Vy se rychle zotavte, Bello."
Bella slabě přikývla - mírně přeháněla.
"Můžeš jít, nebo chceš, abych tě zase nesl?" zeptal jsem se, pobavený jejím chabým hereckým výkonem. Věděl jsem, že půjde po svých - nechtěla být slabá.
"Půjdu sama," odpověděla.
Opět jsem měl pravdu. Zlepšoval jsem se.
 Vstala, na chvíli zaváhala, jako kdyby zvažovala, jestli se udrží na nohou. Podržel jsem jí dveře a vyšli jsme ven do deště.
Sledoval jsem ji, jak nastavila dešti tvář, jemný úsměv na rtech. Nad čím přemýšlela? Něco se mi zdálo divné a hned jsem si uvědomil co a proč. Normální lidské děvče by nenastavilo tvář mrholení, normální lidská děvčata totiž nosila make-up, i v tomto vlhkém městě.
 Bella nikdy neměla make-up, ne že by musela. Kosmetický průmysl vydělal biliony dolarů na ženách, které chtěly mít pokožku jako ona.
"Díky," řekla a usmála se na mě. "To snad stojí i za tu nevolnost, když se člověk ulije z tělocviku."
Díval jsem se na školní areál a přemýšlel nad tím, jak prodloužit můj čas strávený s ní. "Kdykoliv," řekl jsem.
"Takže pojedeš? Mám na mysli tuhle sobotu?" zněla optimisticky.
Ach, její naděje byla tak uklidňující. Chtěla, abych s ní šel já, ne Mike Newton. A já jsem jí chtěl říct "ano". Ale byly tu další věci, které jsem musel zvážit. Zaprvé, tuhle sobotu bude svítit slunce …
"Kam přesně vlastně všichni jedete?" snažil jsem se znít, jako kdyby na tom moc nezáleželo.  Mike řekl pláž. Tam se slunci nevyhnu.
"Dolů do La Pus, k přístavu."
A je to v tahu. Je to nemožné.
Kromě toho, Emmett by byl naštvaný, kdybych zrušil naše plány.
Ironicky jsem se na ní usmíval. "Vážně si nemyslím, že mě někdo pozval."
 Rezignovaně si povzdechla. "Právě jsem tě pozvala já."
"My dva už radši tento týden nebudeme Mika víc popouzet. Nechceme, aby ztratil nervy." Přemýšlel jsem nad možností, že se s ním poperu a velmi jsem se u této představy pobavil.
"Mika vzal čert," řekla bez zájmu. Zeširoka jsem se usmál.
 A potom se otočila a chtěla odejít.
Bez přemýšlení jsem se k ní natáhl a popadl ji za větrovku. Strhl jsem ji zpět.
"Kam si myslíš, že jdeš?" Byl jsem naštvaný, že už mě opouští. Nestrávil jsem s ní tolik času, kolik bych chtěl. Ještě nemohla odejít, ne teď.
"Jedu domů," řekla zmateně, přemýšlela nad tím, co by mě na tom mohlo tak vytočit.
"Neslyšela jsi mě, že jsem slíbil, že tě tam v pořádku dopravím? Myslíš, že tě nechám v tomhle stavu řídit?" Věděl jsem, že se jí to nebude líbit - to, že jsem nadhodil její slabost. Ale i tak, potřeboval jsem se procvičit před cestou do Seattlu. Zjistit, jestli snesu její blízkost v uzavřeném prostoru. Takhle cesta byla o dost kratší.
"V jakém stavu? A co moje auto?"
"Postarám se, aby ho Alice po škole vyzvedla." Opatrně jsem ji dotlačil zpět k autu, věděl jsem, že chůze dopředu je pro ni i tak dost náročná.
"Pusť!" řekla naléhavě a hned na to klopýtla. Natáhl jsem jednu ruku, že ji podepřu, ale narovnala se. Neměl bych si hledat výmluvy, abych se jí mohl dotknout. To mě donutilo opět se zamyslet nad reakcí slečny Copové na mě, ale úvahy jsem odložil na později. Bylo tu víc věcí, nad kterými jsem musel uvažovat.
U auta jsem ji pustil, ale narazila do dveří. Co se týkalo její špatné rovnováhy, příště musím být víc opatrný …
"Ty jsi tak neodbytný!"
"Je otevřeno,"
Přešel jsem na svoji stranu, nastartoval auto, zatímco ona tvrdohlavě stála venku na dešti. Věděl jsem, že nesnáší vlhko a chlad. Voda jí promočila vlasy, byly teď téměř černé.
"Jsem naprosto schopná jet domů sama!"
Samozřejmě, že byla. Ale já jsem nebyl schopný nechat ji jít.
 Spustil jsem okýnko a naklonil se k ní přes sedadlo. "Nastup si, Bello."
 Přimhouřila oči a já jsem z toho usoudil, že zvažuje možnost útěku.
"Prostě tě odtáhnu zpátky," pohrozil jsem jí a bavil jsem se zlostným výrazem její tváře, když zjistila, že jsem odhalil její záměr.
Brada jí ztuhla, otevřela dveře a nastoupila. Z vlasů jí kapala voda na kožené sedadlo a boty jí vrzly jedna o druhou.
"Tohle naprosto není nutné," řekla upjatě. Vypadala mírně rozpačitě.
Zapnul jsem topení, aby se necítila nepříjemně a ztišil hudbu na pozadí. Vyjeli jsme z parkoviště a já jí sledoval koutkem oka. Tvrdohlavě našpulila pusu. Sledoval jsem její rty a zkoumal svoje pocity… přemýšlel jsem nad reakcí sekretářky.
Najednou se podívala na rádio, usmála se a její oči se rozšířily. "Měsíční svit?" Zeptala se překvapeně.
Obdivovatelka klasiky? "Ty znáš Debussyho?"  
"Moc ne," přiznala. "Máma hraje doma spoustu klasické hudby - znám jenom svoje oblíbené."
"Taky je to jedna z mých oblíbených." Zíral jsem ven do deště a přemýšlel nad tím. Takže přece jen máme něco společného. Začínal jsem si myslet, že jsme úplně odlišní.
Zdála být se teď víc uvolněná, sledovala déšť, přesně jako já. Využil jsem této chvíle, abych začal experimentovat s dechem.
Opatrně jsem se přes nos nadechl.
Příliš voňavé.
Silněji jsem sevřel volant. Po dešti voněla ještě lépe. Nikdy bych si nemyslel, že je to možné. Najednou jsem si začal představovat, jak by asi chutnala.
Snažil jsem se ignorovat oheň v mém krku, tím, že budu myslet na něco jiného.
"Jaká je tvoje matka?" zeptal jsem se, abych se rozptýlil.
Bella se usmála. "Vypadá hodně jako já, ale je hezčí."
Pochybuju.
"Já mám v sobě příliš z Charlieho", pokračovala. "Ona je víc společenská a odvážnější."
Opět pochybuju.
"Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka." Její hlas byl teď melancholický.
Znova zněla více jako rodič než jako dítě.
Zastavil jsem před jejím domem, příliš pozdě jsem začal přemýšlet nad tím, jestli bych měl vědět, kde bydlí. Ne, v tak malém městě to nebylo podezřelé, obzvlášť když její otec byl veřejně známý …
"Kolik je ti, Bello?" Musí být starší než její vrstevníci. Možná šla do školy později nebo propadla … i když to nebylo moc pravděpodobné.
"Je mi sedmnáct," odpověděla, trochu zmatená.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Zasmála se.
"Co je?"
"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku." Opět se zasmála a pak si povzdychla. "No, někdo holt musí být dospělý."
Tím se všechno vysvětluje. Teď už jsem tomu rozuměl … jak nezodpovědná matka pomohla Belle dospět. Musela brzy dospět, aby se o ni mohla starat. Proto se jí nelíbí, když se o ní někdo stará - cítí, že to je její práce.
"Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," vytrhla mě z přemýšlení.
Udělal jsem obličej. Vždy, když jsem si na ní všiml něčeho nového, u ní se stalo to samé. Změnil jsem téma.
"Tak proč si tvoje matka vzala Phila?"
Před odpovědí zaváhala. "Moje matka… je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen," shovívavě zavrtěla hlavou.
"Ty to schvaluješ?" divil jsem se.
"Záleží na tom?" opáčila. "Chci, aby byla šťastná… a ona chce jeho."
Nesobeckost, která z toho byla patrná by mě překvapila, kdybych toho už tolik nevěděl o jejím charakteru.
"To je velmi nesobecké… myslím."
"Cože?"
"Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?"
Byla to hloupá otázka, při které jsem nedokázal udržet nenucený tón. Bylo dost hloupé jenom přemýšlet nad tím, že by někdo přijal , jako vhodného pro svoji dceru. Bylo stupidní si myslet, že by si Bella vybrala mě.
"Asi ano," zajíkla se. Byla to reakce na můj pohled. Strach … nebo přitažlivost?
"Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl."
Ironicky jsem se usmál. "Takže nikoho příliš děsivého."
Zakřenila se na mě. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?"
"To je jedna definice, předpokládám." Pro mě nic děsivého.
"Jaká je tvoje definice?"
Vždy pokládala špatné otázky. Nebo možná přesně ty správné. Takové, na které jsem v žádném případě nechtěl odpovídat.
"Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" zeptal jsem se jí a mírně jsem se při tom usmíval.
Předtím, než mi vážným hlasem odpověděla, se zamyslela. "Hmm… myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."
Také jsem zvážněl. "Teď se mě bojíš?"
Odpověděla okamžitě, nepřemýšlela nad tím. "Ne."
Usmál jsem se. Nemyslel jsem si, že mi říká úplnou pravdu, ale zároveň jsem nemohl říct, že mi lže. Ale nebyla vystrašená natolik, aby utekla. Přemýšlel jsem nad tím, jak by se zachovala, kdybych jí řekl, že právě mluví s upírem. Zděsil jsem se její možné reakce.
"Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině? To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj."
Tak strašidelnější určitě.
"Co chceš vědět?" zeptal jsem se opatrně.
"Cullenovi tě adoptovali?"
"Ano."
Na chvíli zaváhala a potom se potichu zeptala. "Co se stalo s tvými rodiči?"
Nebylo to tak těžké, dokonce jsem jí ani nemusel lhát. "Zemřeli před mnoha lety."
"To je mi líto," zamumlala, strachujíc se, aby se mě nedotkla.
Ona se bála o mě.
"Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho."
"A ty je máš moc rád," konstatovala.
Usmál jsem se. "Ano, nedokázal bych si představit dva lepší lidi."
"Máš velké štěstí."
"Já vím, že mám." Za těchto okolností jsem to nemohl popřít.
"A tvůj bratr a sestra?"
Jestli bude zacházet do detailů, budu jí muset lhát. To jsem nechtěl. Podíval jsem se na hodiny, litoval jsem, že můj čas s ní vypršel.
"Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě."
"A jo, promiň, asi musíš jet."
Nepohnula se. Ani ona nechtěla, aby tahle chvilka skončila. Moc, moc se mi to líbilo.
"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii." Usmál jsem se nad vzpomínkou na její zahanbený výraz, když jsem ji nesl v náručí.
"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají." Jméno města vyslovila s očividným znechucením.
Zasmál jsem se jejím slovům. Skutečně, žádná tajemství. "Užij si to na pláži…" Zadíval jsem se na liják, věděl jsem, že nakonec pršet přestane, ale přál jsem si, aby nepřestalo. "Přeju ti dobré počasí na opalování." Vlastně v sobotu krásně bude. Užije si to.
"Zítra se neuvidíme?"
To zklamání v jejím hlase mě potěšilo.
"Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív." Byl jsem naštvaný sám na sebe, že už jsem si zajistil program. Mohl jsem to zrušit … ne, teď jsem se musel soustředit hlavně na lov, nemluvě o tom, že moje rodina sleduje moje chování …
"Co budete dělat?" zeptala se nešťastným hlasem.
Super.
"Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier." Emmett už se nemohl dočkat sezóny medvědů.
"No, tak si to užij." vlažně poznamenala. Její nedostatek nadšení mě znovu potěšil.
Když jsem se na ni díval, byl jsem zoufalý z toho, že jí musím říct sbohem, i když jen dočasně. Byla tak křehká a zranitelná. Bylo dost nerozumné, že bude na chvíli z mého dosahu, že se jí může něco stát. I když největší nebezpečí pro ni byla právě moje přítomnost.
"Uděláš pro mě tenhle víkend něco?" Vážně jsem se jí zeptal.
Přikývla, oči měla velké a zmatené intenzitou mého pohledu.
Udržuj lehkou konverzaci.
"Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže… snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?"
Šibalsky jsem se na ní usmíval a doufal jsem, že nevidí ten smutek v mých očích. Tak moc jsem si přál, aby pro ni nebylo lepší držet se ode mě dál.
Uteč, Bello, uteč. Příliš tě miluju, uteč, pro svoje nebo pro moje dobro.
Moje dobírání ji urazilo. Nasupeně se na mě podívala. "Uvidím, co budu moct dělat," vyběhla do deště a zabouchla za sebou dveře tak silně, jak jenom dokázala.
Přesně jako rozzuřené koťátko, které si o sobě myslí, že je tygr.
V dlani jsem obracel klíč, který jsem jí sebral z kapsy větrovky, a když jsem odjížděl, usmíval jsem se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama